Tak bejvávalo

Publié le úterý  11. září 2012
Mis à jour le úterý  4. června 2013

Tak bejvávalo

Café Europa, 10, 2005; knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

Odpověď na anketní otázku „Je pokrok zárukou štěstí ?“


Štěstí je jediná hodnota, již nelze hodnotit, ergo hodnota absolutní, „je žádoucí samo o sobě a nikoli v očekávání něčeho jiného,“ praví Aristotelés. [1] Na rozdíl od peněz, přepychu, úspěchu, sexu, víry, které jsou prostředkem k dosažení jiné, vyšší hodnoty (peníze umožňují přepych, přepych pohodlný život, úspěch společenské uznání, sex dosáhnout slasti, víra být zadobře s pánembohem), štěstí je konečný stav, po kterém nenásleduje nic; v tomto ohledu je štěstí podobné smrti. Vše kromě štěstí slouží k něčemu jinému; štěstí neslouží k ničemu. „Touha po štěstí je hnací silou v jednání lidí,“ píše Pascal, „včetně těch, kteří se jdou oběsit.“ [2]

V „provizorní definici“ André Compte-Sponvilla [3] je pojem štěstí vymezen faktem, že každý člověk po něm touží, což je řešení šalamounské. Má nicméně své meze, neboť štěstí se zde de facto stává synonymem touhy – a touha může být velkolepá, jedinečná, transcendentní, leč ne šťastná.

Šťastné by eventuálně mohlo být naplnění touhy, ale v tom případě, co je „touha“? Zde je odpověď jednodušší: „Kdo touží, touží po něčem, co nemá, a netouží po věcech, které má.“ Tolik Platón. [4] Podmínkou touhy je tedy nepřítomnost nečeho, nedostatek, něco jako ušlý zisk. Slepec touží po zraku, mrzák po protézách, chudák po penězích, boháč po požitcích atd. Jenomže: dejte slepci zrak; jeho touha se naplní, ale bude proto šťastný? No okamžik snad ano (usoudí-li, že jsou na světě zajímavé věci k vidění a nezačne-li vzápětí litovat svých temnot), ale jen na okamžik, než začne toužit (bažit, prahnout) po penězích, přepychu, úspěchu, „po něčem, co nemá“.

Věcně to shrnuje Schopenhauer: „Každá touha povstává z nedostatku, ze stavu, který je pro nás neuspokojivý, který je tudíž utrpením až do chvíle, kdy je uspokojen. Ale žádné uspokojení není trvalé, je pouze počátkem nové touhy. [...] Žádná mez neohraničuje vyvinuté úsilí; naše utrpení je tudíž bezmezné a nekonečné.“ [5]

Štěstí tedy není z tohoto světa; jediné, v co je nám možno doufat, je uspokojení, zadostiučinění – nad vyšším platem, společenským úspěchem, novou milenkou či milencem. A máme-li vše? Peníze, úspěch, milenky a milence, boží přízeň a cvičenou opici, která nám nosí snídani do postele? V onom krátkém údobí nepřítomnosti nové touhy? Netrpíme – přinejmenším ne ve smyslu předchozí citace. Nudíme se: cosi nám chybí, nějaké to usilování a pachtění. Namísto vytouženého štěstí nuda a omrzelost. „Život se pohybuje jako kyvadlo hodin, od utrpení k nudě a zpět.“ [6]

Štěstí je nemožná možnost, vytyčená mez bez mezí. Můžeme se mu přiblížit, dosáhnout ho nelze. Za nejpřijatelnější náhražku bývá považována moudrost, již staří Řekové povýšili na ctnost. Moudrost je uklidňující, neboť nás učí, že štěstí je nemožné a pachtění marné. Tristní, leč účinné.

***

Tak bejvávalo. Tak bejvávalo za časů existenčních a existenciálních nejistot, metafyzického tázání, morální úzkosti, nevyzpytatelnosti božích úradků, světa neprobádaných hranic, světa bez elektřiny, bez internetu a bez prozaku, slovem světa bez pokroku a spotřební společnosti.

Pokrok se stal smyslem západního světa už před nějakou dobou. „Údělem člověka je pokrokovat a chca nechca pokrokovat bude, nebo, přisámbůh, mi bude muset vysvětlit, proč nepokrokuje,“ vyhrožuje postava Charlese Nodiera ze sto osmdesát let staré povídky. [7] Povinný pokrok, po kroku krok, až k povinnému štěstí: „Být šťastný je naší povinností vůči ostatním,“ soudí Emile Chartier Alain v roce 1925. [8] Od utilitarismu (maximum štěstí pro maximum lidí) přes marxismus (štěstí pracujících) až k American way of life (štěstí úměrné spotřební kapacitě každého), 19. a 20. století nastolilo rovnici mezi technický pokrok a individuální štěstí. Pokrok vede ke spotřební společnosti, spotřeba je uspokojením tužeb, ergo štěstím. Z katastrof první a druhé světové války se nečekaně rodí homo felix. Věc má jen jeden háček: ideál spotřebního štěstí je v rozporu s ideálem individuální svobody. Na čemž nic nemění fakt, že rozmach spotřební společnosti jde ruku v ruce s rozvojem občanských práv – občanské právo a individuální svoboda jsou dvě velmi různé věci. Právo černochů usednout v autobuse vedle bílého spoluobčana, právo sociálně slabých na bezplatnou lékařskou péči, právo homosexuálů uzavřít sňatek, to vše je jistě záslužné, avšak se svobodou to nemá nic společného. Spotřební společnost je totalitní v tom smyslu, že cele (totálně) spočívá na myšlence, podle níž je možné směnit osobní svobodu za užitečný (upotřebitelný) život. Jako každá totalitní ideologie je nelítostná k těm, kteří odmítají přistoupit na její pravidla. Totalismus spotřební společnosti je jistě neskonale bezbolestnější než politické režimy, které řadíme pod stejnou hlavičku – toto upřesnění je naprosto zásadní –, ale jedno s nimi sdílí: exkomunikaci těch, kdo nepochopili veškeré dobrodiní, jež nám spotřební společnost přináší.


© Patrik Ouředník


[1Ēthiká Nikomácheia.

[2Pensées.

[3Le bonheur, désespérément.

[4Sympósion.

[5Die Welt als Wille und Vorstellung.

[6Ibid.

[7Hurlubleu.

[8Propos sur le bonheur.