Slova v zapomenutí daná
Volvox Globator, 2021
VYCHUCHOL, NEBO PALCUCHA?
Jan Václav Pohl („v urozeninské věstni řeči čechské nejvejš vyřízený učitel“, † 1790) i Jakub Hron („libomudrun a zpyták“, † 1921) mají vedle touhy dodat českému jazyku co nejpřesnější a nejvýstižnější výrazy společné i to, že jsou jednomyslně odmítáni jejich mluvozpytnými kolegy. Dle našeho skromného názoru je toto odmítnutí dílem především faktu, že Pohl i Hron se svým slovotvorným orgiím oddávali v nevhodnou chvíli, první příliš brzo, druhý pozdě: oba se minuli s obrozením. U Pohla je definitivně vyřčený soud obzvlášť zarážející: oč neústrojnější by měly být neologismy žehroně, chlustka, chvozíř nebo budnatost než Jungmannem svého času kodifikované výrazy jako hlavosek, blahoslov, povyčník, přistanec, dnozlámanec nebo blahostrázeň? Co se konání Jakuba Hrona týče, důvod je srozumitelnější; česká slovní zásoba byla v Hronově době s to obejít se bez čujby i bezechtějby.
Argument neústrojnosti každopádně neobstojí – co je neústrojného na spasenci a pomazanci? Pakliže dotyčného argumentu použijeme, pleteme si příčinu s následkem: slova, která nepronikla do jazykového úzu, máme za neústrojná (resp. komická) právě z onoho prostého důvodu, že do něho nepronikla – nikoli naopak. Zvykli jsme si na rostlinu, pestík, plavuň, úsvit, chmury, nerost, ropuchu, chaluhu, chobotnici, vorvaně, vejcovod, ptakopyska, kočkodana, chřástala, ba i na pucholuska, šácholana, brkoslava, pytlouše, rypouše, kajeputníka a stříbrobýla; nikoli na sněžník, chaluzík, kejchavkovinu, drápoše, ohnižila, řeponosku nebo bračnopalost.
Bylť všeobecně vysmívaný Josef Václav Pohl onen idiot, na něhož ho pasovali čechotepci 19. století? Co je tak nesmyslného na myšlence sjednotit plurál minulého času na -i: stromy padali, ženy plakali, pacholata výskali? Mýlí se Rosa a po něm i Pohl, považují-li trhati zuby / zuby trhati za dvojsmyslné – a navrhují-li potažmo změnit 7. pád na trhati zubami?
A co Jiří Konstanc, „moudrý a láskyplný hospodář“ řeči české, obhájce nemocnice, mravopočestnosti a myslopatření – kdo rozhodl o vhodnosti prvních dvou a nepoužitelnosti třetího? Úzus? Jadrný český lid? Nikoli – ten nenavštěvoval nemocnice, nýbrž špitály. O tom, co je správné, rozhodují daleko spíše samozvaní lapiduši ve službách ústřední správy nemocnic národního jazyka, hrstka podobných „hospodářů“ a tudíž i lítých konkurentů. Vymýšlení slov je neobyčejně zábavná činnost; rozhodovat o „zdařilosti“ toho či onoho slova je zábava jen o malinko menší, a ach!, o tolik vědečtější. Tu pochválím, tu pokárám, ten cítil „správně česky“ a vynalezl vychuchola, chudopacholka a oliheň, onen nepronikl duchem národního jazyka a zplodil palcuchu a lepivosk.
Proč veselohra, svého času též truchlohra, ale ne smutnohra? Proč stonožka, leč nikoli beznožka? Co se nám nezdá na dalekomluvu, máme-li dalekohled? Na poměročtu, máme-li kmitočet? Na příkladníkovi, máme-li odpadlíka? Proč vykřičník spíše než zvolavník? Proč samovolný spíše než samodějný? Proč jsme dali nesmyslně přednost opisnému a sáhodlouhému „kartáčku na zuby“, byl-li nám svého času nabídnut zubánek? Krkolomně rozvleklému „odkazu na poznámku pod čarou“ na úkor elegantního poukazníku? Proč bychom – jak zmiňuje už František Kodym – měli překládat „vena“ slovem žíla a nikoli „nerv“ slovem čila?
Případnější? Vhodnější? Logičtější? Není-li nám nepřítel přítelem a postrádá-li nemrava mravy, co je logického ve slovech jako nesvár (tj. svár), nevrlý (tj. vrlý) či nehorázný (tj. horázný)? Která autorita kdy zaknihovala podobné blbosti? Bleskosvod je zajisté přesnější než hromosvod: ten vzdor tomu potřel svého konkurenta.
***
Nezoufejme! Výrazy, které zde čtenářstvu předkládáme, jsou kdykoli použitelné jako varianty slov běžně užívaných. Čekají jen na váš jemnocit a duchodevření, by mohly nanovo vstoupit do vašeho rodného jazyka. Společenský snobismus vám bude věrným spojencem: stačí pronést dotyčné slovo ve vhodnou chvíli ve vhodné společnosti – a zbytek už nechte na ostatních. Do roka a do dne zaplaví média.
Čtenář zde nalezne bok po boku výrazy tvořící jazykovou výbavu celých generací i slova mrtvě narozená, resp. spatřivší světlo světa v jediném traktátu, vědecké přednášce či víceméně učeném pojednání, slova propašovaná do slovníků brusiči jazyka českého i momentální a spontánní neologismy toho kterého autora. Uvedené výrazy pokrývají pět oblastí: Svět vyditedlný (vesmír, přírodní jevy, flóra a fauna), Homo physicus (člověk, tělesná činnost, zdraví a choroby), O živobytí lidském (řemesla, nářadí a náčiní, stravování), Homo sapiens (duševní činnost, lidská povaha, společenský život) a Věrouka (úřady a instituce, věda, jazyk, náboženství, abstrakta). V novodobých slovnících zpravidla chybí, několik málo jich přežívá označeno truchlivým †. Byly vesměs excerpovány z období sahajícího od počátku 18. do počátku 20. století čili od Jana Ryvoly [1] k Jakubu Hronovi – s občasnými přesahy do minulosti (Komenský, Rosa...) i budoucnosti (Field, Lukeš...). Rovnost, volnost! – pakliže ne bratrství.
Patrik Ouředník