Fikce reality, nebo realita fikce?

Vlastimil Hárl

Doslov ke knize Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku, Paseka, 2001, 2006; Volvox Globator, 2012.

„Někteří filozofové říkali, že řád světa odpovídá mechanismům diskursu, který má své proměnlivé, ale současně dané znaky, a utřídění znaků že sice nedává moc smysl /.../, ale znak sám o sobě že je vlastně nositelem významu, i když přesně nevíme jakého.“ (Str. 87)

„A někteří matematikové říkali, že realita je iluze a že ve skutečnosti jde o matematickou konstrukci v lidském mozku, který interpretuje frekvence pocházející z nějaké jiné dimenze, a ta že transcenduje prostor a čas.“ (Str. 87)

„A ve vzduchu létaly vzducholodě a aeroplány a koně se tak hrozně plašili.“ (Str. 8)

Životnost experimentální prózy, která už nějakých osmdesát let úspěšně vzdoruje pravidelně ohlašované smrti literatury, popřípadě „kolapsu žánrů“ a všeobecné „krizi psaní“, dokládá, že spisovatel nadále zůstává pánem svého díla a že je možno volit netradiční optiku a tvar, aniž by se tím narušilo to, co je údajně vlastní neexperimentální, tradičně pojaté literatuře: „morální temperatura“ doby a společnosti.

Ouředníkův text, pohybující se na pomezí beletrie a esejistiky, je provokativním pokusem, jak v jednolitém, avšak výrazně heterogenním tvaru (neboť „jednota nemůže nebýt heterogenní“, str. 92) propojit prvky moderny a postmoderny. Jinými slovy ztvárnit prožitek světa bez Boha v asambláži fiktivních epizod, dokumentárních prvků, historických dat, úvah a parafrází. Anebo ještě jinak a zjednodušeně řečeno, vyjádřit ústřední téma moderny postmodernistickými prostředky – a máme tu dvacáté století jako na dlani.

Tendence k subjektivistickému vnímání času a dějin, k fragmentaci a rekompozici časového dění podle ahistorických kritérií, konotací a asociací, se projevila pod vlivem hlubinné psychologie už v modernistické próze počátku století. Šlo o prostředek, jak vyjádřit bytí a trvání v individuální mysli; postup, který umožnil katarzi prvním technologickým generacím spisovatelů. V tomto ohledu byl modernistický jazyk v zásadě klasicistní, humanistický. Oproti tomu diskontinuita, elipsa, dekonstrukce tradičních narativních složek včetně postavy, znejasnění vypravěčské perspektivy a odosobnění autorského subjektu – to jsou atributy až druhé poloviny století. Stereotypy a truismy, politické i reklamní slogany a všudypřítomná jazyková klišé (kterých Ouředník bravurně využil už ve své předchozí próze Rok čtyřiadvacet) signalizují vzrůstající propast mezi tradičními společenskými hodnotami a technologicko-konzumentsko-ideologickým diskursem, charakteristickým pro západní společnost posledních třiceti nebo čtyřiceti let. Modernismus se živil představou, že estetika může ve společenském diskursu nahradit morálku (která je v ní tak jako tak obsažena); postmodernismus stojí na předpokladu, že morálka je estetice cizí, respektive škodlivá. Bůh je mrtev, ale člověk má (přesto) duši, říká modernismus; Bůh je mrtev a člověk tudíž duši nepotřebuje, říká postmodernismus; je třeba najít něco jiného. Co, to je zatím záhada, ale o to je to zajímavější.

Můžeme celkem rozumně předpokládat, že u zrodu Roku čtyřiadvacet stála otázka, jak a je-li vůbec možno zachytit atmosféru doby na co nejomezenějším prostoru a mimo realistické žánry typu historický román nebo klasicky pojaté paměti. U zrodu European stála pravděpodobně stejná otázka. V obou textech najdeme Ouředníkův cit pro perzifláž, oba jsou psány v tomtéž mystifikátorsky naivním tónu. Zde však podobnosti končí: Rok čytřiadvacet popisuje vakuum 70. a 80. let v normalizovaném Československu (a autor musel hledat způsob, jak toto vakuum naplnit), v Europeanách jde o to postihnout překotnost dvacátého století (a autor musel maximálně redukovat historické a společenské události). Rok čtyřiadvacet je zprávou o jedné konkrétní společnosti v daném historickém období; Europeana jsou ponurým soudem o lidstvu, vzdor ironickému odstupu kvazi holanovským opusem člověka bez iluzí o světě bez transcendence. Je samozřejmě možné, že kdyby normalizační komunismus trval dodnes, našli bychom v Roku čtyřiadvacet více skepse, než v něm nacházíme dnes – avšak normalizace (naštěstí) skončila, zatímco dvacáté století bude zdá se (bohužel) ještě nějakou dobu pokračovat. A hlavně: Rok čtyřiadvacet představuje jeden hlas, jakkoli je tento hlas pojat kolektivně, respektive generačně. V Europeanách vypravěč mizí, nebo přesněji řečeno si s čtenářem hraje na schovávanou; jen málokdy tu zazní vypravěčský subjekt a tato vzácnost, toto velmi diskrétní a kontrolované „odtajňování“ emocí dodává těmto pasážím mimořádnou intenzitu.

Ouředníkova postmoderní estetika se tak paradoxně dostává do služeb humanistické výpovědi o člověku a lidech ve světě 20. století, století plného příslibů, a přesto v dějinách nejvražednějšího. Těm, kterým se Ouředníkovy morbidní přepočty padlých vojáků na kilometry budou zdát cynické a jeho popis lidského utrpení málo humanistický, připomeňme, že první rolí humanismu je definovat nehumánnost. Nabízí se také pojem, se kterým se v moderní a postmoderní literatuře často operuje, totiž rozčarování – s tím rozdílem, že u Ouředníka máme pocit, že jde o něco neosobního, nadosobního, o rozčarování jaksi doby samotné, o aktivní seberozčarování západní společnosti.

Cykličnost motivů, fragmentarizace textu: zvolená forma tvoří vlastně už sama o sobě „stručné dějiny dvacátého věku“. K ní se pak pojí témata, která jsou v autorových očích pro právě uplynulé století nejcharakterističtější: scientismus, komunismus, nacismus, nástup spotřební společnosti, emancipace žen, technologická revoluce, proměny společenského diskursu atd.

Propojení beletristických prvků s esejem ve smyslu pojednání o otázkách historie, kultury a filozofie vede k ambivalenci, která čtenáře neustále tlačí do pasti. Rozhodneme-li se číst text jako fikci, k čemuž nás svádí vypravěčský tón, práce s asociacemi a konotacemi, anekdotické epizody i suchý humor marginálií (rovných dvě stě čili na každý rok dvě, od Aby jádro zůstalo zdravé, Albánské etnikum a Arbeit macht frei až po Ženy jsou lidské bytosti, Židé chtějí zprznit Evropu a Žně na okrese), oceníme vedle zmíněných prvků zejména Ouředníkovy parafráze celého panoplia společenských i exaktních věd, nashromážděných jakoby ke gigantické univerzální encyklopedii à la životní dílo Flaubertových komicko-absurdních hrdinů Bouvarda a Pécucheta. Ale náznaky příběhů, citace a parafráze jsou prostřídány leitmotivem hrůz první a druhé světové války, zločinů komunismu a nacismu; zde nás strohá řeč čísel a dat upozorní, že tyto hrůzy jsou reálné, že tady dokument, tj. realita, předčí i tu nejmorbidnější fikci. Zpětně pak i společenskovědná klišé a stereotypy začnou působit realističtěji, plastičtěji a jaksi lidštěji... Avšak tento pohyb je dvousměrný: pojmeme-li naopak text jako historicko-filozofický esej o Evropě 20. století, vzdor dějinné faktografii se nás postupně začne zmocňovat neklid, nejistota, nevole: je možné, že by stejně tak jako refrénovitý „hlas lidu“ (co lidé říkali, co se domnívali, na co se těšili) i to, co pravili různí filozofové, antropologové, matematici, astrofyzikové, lingvisté, sociologové, psychologové atd., byla jen báchorka, parodie, fikce? Žádná definitivní pointa nám neposkytne klíč, který by nám umožnil za Ouředníkovým textem zabouchnout vrata a odejít s pocitem, že jsme se dobrali odpovědi.

Co je pravda? Historická pravda dějin? Literární pravda textu? Pravda utopií? Pravda paměti? K těmto otázkám nám Ouředník řešení neposkytne, nebo přesněji řečeno nám jich nonšalantně nabídne tolik – trochu jako ve výprodeji zlevněného zboží u vetešníků 20. století –, že to vyjde nastejno.

Jistou stopu nám ale může poskytnout do krajnosti dovedená spekulace o havárii elektronických systémů, Millennium Bug: kdyby počítače o silvestrovské noci 1999/2000 identifikovaly letopočet mylně, bylo by to, „jako by se dvacáté století a atentát na rakouského následníka trůnu nikdy neodehrály“ (str. 15). Jako by se nikdy neodehrály dvě světové války, bolševická revoluce, koncentrační tábory, studená válka a Železná opona, 60. léta a konzumní, masmediální nebo postindustriální společnost, antikoncepce a člověk na Měsíci, globální vesnice a děti ze zkumavky, pád Berlínské zdi a „konec dějin“, klonovaná zvířata a transgenické rostliny. Jako by nenadcházel cyberspace a nakonec snad ani totálně optimalizovaná, pozitivní a výkonná hyperdemokracie hyperobčanů... Sledujeme-li Ouředníkovu ironickou logiku až do konce, 20. století by se v tom případě stalo fikcí, nebo přesněji řečeno jiným způsobem fikce.

Paměť – paměť dějin, dějepisu, účastníků, „paměť paměti“ – je jedním z nejdiskutovanějších témat evropské filozofie přelomu 20. a 21. století. Svědků událostí, které toto století zformovaly, ubývá stejným tempem, jako přibývá počet popularizačních publikací, dokumentárních pořadů v televizi – a sporů mezi historiky. Historiografie prodělala za třicet nebo čtyřicet let větší změny a otřesy než za celou svoji předchozí existenci, aby nakonec vyústila ve stejně kuriózní jako ineditní situaci: historikové si už nejsou jisti ani tím, co má být objektem jejich bádání, jinými slovy, co jsou to vlastně dějiny. Jen jedna věc se zdá být jistá: na prahu 21. století jsme se stali zajatci naší paměti, podobně jako se celá západní kultura stala zajatcem svých historických omylů, přehmatů, utopií, euforií. Výsledným produktem této situace je permanentní pěna dní: člověk počátku 21. století, vzdělaný, sečtělý a intelektuálně soběstačný jako nikdy předtím, dosáhl současně dosud nevídaného stupně infantilnosti. Trpí pro nic za nic, touží po uznání kohokoli, opájí se narcisismem, hřeje se na výsluní své zbytečnosti a intenzivně komunikuje s kýmkoli o čemkoli za pomoci znaků, které cosi znamenají, ale nic nevyjadřují. I o tom je tato kniha.

V prozkoumávání jazyka a diskursu jakožto projevu kolektivní paměti je Ouředník několikanásobný recidivista – knihu po knize (ať už jde o jeho nekonvenční slovníky, poezii nebo eseje) dokládá, že existuje-li dobová společenská pravda, nebo aspoň možnost výpovědi o době, tuto pravdu – možnost – je nutno hledat prvořadě v jazyce. To, co dělá Ouředníkovy knihy jedinečné, je nejen jeho záliba v experimentálních formách, které mu poskytují nové úhly pohledu, ale také lehkost, s níž žongluje s jazykem doby, a způsob, jakým dokáže vyhmátnout podstatu společnosti a jejích ustálených diskursů falešně naivním, odtažitým, jen vzdáleně ironickým tónem – kde vlastně u Ouředníka začíná ironie?