„Každý občan může svobodně...“

Publikováno 24. 10. 2009 v rámci ankety mezi spisovateli Mladé fronty dnes,
Dvacet let od pádu totality / Mých dvacet let svobody
Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.

Mých dvacet let svobody? To přivlastňovací zájmeno v singuláru mi přijde podezřelé: zdá se naznačovat, že každý si svou svobodu prožívá sám, jaksi na vlastní triko, že svobodu si lze přivlastnit. V tom případě proč ale svoji svobodu spojovat s politickou událostí, která měla za následek zánik totalitní společnosti a nastolení společnosti demokratické? Proč ne „mých třicet, pětatřicet, padesát let svobody“? Zkrátka jedno, nebo druhé: buď nelze nabýt reálné svobody ve společnosti, v níž je vše uzpůsobeno pro chov otroků, a v tom případě by bylo případnější hovořit o našich dvaceti letech svobody. Anebo to možné je a odkazovat se na rok 1989 není logické.

Zapeklitá věc.

Pro mě o to zapeklitější, že vezmu-li za svou hypotézu, že není možné nabýt reálné svobody mezi otroky – což se domnívám –, moje svoboda má pětiletý náskok, neboť ji prožívám v jiné zemi už od roku 1984.

Přišel jsem do té země lačný své svobody, k níž jsem však potřeboval svobodu ostatních; už jen proto, že jsem nevěděl, co to svoboda je. Ptát se by nemělo smysl: otrok zbavený okovů je v myslích svobodných lidí svobodnější než oni, neboť on o svou svobodu musel usilovat. Jak by mohl nevědět, oč usiluje?

Představa je to sympatická, avšak dokonale scestná.

Otrok uvažuje jinak: ze všeho nejdřív se zbavit okovů, pak se uvidí.

Co se uvidí? Otrok ví, nebo alespoň tuší, že ve svobodné zemi mohou lidé nadávat na vládu, cestovat, jak se jim umane, psát do novin, co je napadne, volit si své zástupce z celé škály více či méně do sebe zahleděných politiků a více či méně inteligentních kandidátů. Jenomže tohle všechno jsou formální projevy nikoli svobody, nýbrž režimu zvaného demokracie. Na rozdíl od totalitarismu nám demokracie umožňuje stát se svobodnou bytostí – ale právě, jde pouze o možnost.

Prohlášení o právech člověka... a občana

Ta možnost nám byla dána Deklarací lidských práv čili věrněji podle originálu z roku 1789 Prohlášením o právech člověka a občana. Původní název je přesnější v tom, že zahrnuje „člověka“ i „občana“, to jest dvojí sféru, v níž se pohybujeme, soukromou a společenskou.

Prohlášení hovoří o „přirozených a nezadatelných právech“ individua; tato přirozená a nezadatelná práva člověka nicméně předpokládají občanské uplatnění. Viz článek 11: „...každý občan může svobodně mluvit, psát a tisknout.“ Jinými slovy mluvím-li, píšu-li, tisknu-li, činím tak jako občan, člen společnosti, součást celku, který mě přesahuje. Člověk a občan v textu pokojně a podnětně koexistují. Jak by tomu mohlo být ostatně jinak? Na konci 18. století je svoboda nemyslitelná bez odpovědnosti.

O dvě stě dvacet let později se tento implicitní požadavek z našeho vnímání zdá se vytratil. Odmítat odpovědnost za své činy bylo kdysi projevem zbabělosti či slabosti, v nejlepším případě nezralosti. Dnes – neuvažovat o důsledcích svých činů se stalo naším právem, naší svobodou. Ve jménu práva na své právo jsme přestali vnímat naše práva, to jest ta, která vyžadují účast každého z nás.

Což nás vrací na začátek tohoto příspěvku: singulár, nebo plurál?

Zapeklitá věc.

Svým pánem býti

Etymologicky vzato odkazuje česká svoboda na svo-pot, „svůj pán“. Jako historický příklad svobodných lidí můžeme uvést žoldnéře nebo „potulnou chasu“.

Latinské libertas překrývá i abstraktnější kategorie, i když princip je stejný, nebýt poddán – jinému člověku, vrchnosti, státní správě. Ale také: tlaku konvencí, předsudkům, společenským stereotypům. Co je mi platné, mohu-li svobodně cestovat, ale nejsem s to svobodně myslet?

Filozofie nabízí celou řadu výkladů pojmu myšlení. Osobně mi nejlépe vyhovuje definice myšlení jakožto stavu napětí, něco na způsob virtuálního pytle plného pozoruhodných, leč toliko potenciálních myšlenek.

Je mi milá představa myslitele, an vysypává obsah pytle na podlahu a pinzetou, kterou si vypůjčil od sousedky, se snaží polapit tu onu myšlenku, tu támhlectu.

Je mi milá představa myslitele, an kráčí s pytlem po ulici a uhrančivě zírá na své spoluobčany doufaje, že z nich vyčte myšlenku, s níž by mohl polemizovat.

Je mi milá představa myslitele, an naslouchá, pytel u nohou, šumění větru ve větvích, a klade si otázku, kdo tohleto vymyslel.

Společným jmenovatelem této trojí podoby myšlení je zájem, respektive zvídavost. Na onom -í- trvám: signalizuje nám cosi dětského, snad i naivního, ale každopádně cosi pohotového, dychtivého, svobodného. Starosvětsky řečeno: touhu po poznání, touhu po pochopení.

O dychtivém myšlení

V mém vnímání věcí je zkrátka svoboda – vedle odpovědnosti vůči celku – především dychtivé myšlení. Ale o to, co je přirozeně dáno dětem (přinejmenším do chvíle, než začnou napodobovat dospělé), musí dospělý člověk usilovat zas a znovu. Chce-li přemýšlet, musí se napřed naučit myslet. Chce-li myslet, musí si být vědom, že ač se mu nikdy úplně nepodaří zbavit se konvencí a předsudků, které do něho byly vloženy, musí se o to dnes a denně pokoušet. Chce-li se stát svobodnou bytostí, musí se napřed naučit vlastní svobodu omezovat. A chce-li naslouchat okolí a světu, musí být schopen sebezpochybnění i jisté míry sebezapření, to jest patrně dvou nejtěžších věcí v životě.

Nadto musí počítat s tím, že narazí-li na blba, nebude mu to nic platné: zůstane trčet na chodníku se svojí svobodou jako invalida s přeraženou protézou.

Zapeklitá věc.

Shodou okolností pracuji v současné době na rukopisu, v němž se pokouším definovat žánr zvaný utopie. Za poslední roky mi prošly pod rukou stovky textů, ve kterých se autoři snaží vymyslet a popsat společnost, v níž by nám bylo lépe. Drtivá většina z nich se štítí pojmu individuální svobody jako svrabu.

Ale existují výjimky. Nejzářnější z nich je Rabelaisova Theléma – společnost cele spočívající na kultuře, vzdělání a individuální svobodě. V zemi neexistují zdi, neboť kde jsou zdi, „je tuze šepotu, závisti a úkladů“. V zemi neexistují hodiny, „neboť největší ztráta času je počítání hodin“ a „nejpraštěnější věc na světě je řídit se údery zvonu“. Lidé tu vstávají, kdy se jim zachce, pracují, pokud je to napadne, a jedí a pijí, když na ně přijde chuť.

Devíza Thelémských zní: „Dělej si, co chceš.“

Ale Rabelaisovo individuum je bytost sociální a má zapotřebí svobodně definovaného společenského řádu. „Díky této svobodě dělali všichni to, co bylo milé jednomu. Řekl-li někdo Pijme, pili. Řekl-li někdo Hrejme, hráli. Řekl-li někdo Pojďme do polí, všichni šli do polí.“ Svobodná vůle se zde nepodřizuje vůli obecné; vytváří ji spojením a souhrou individuálních postojů.

To, co jsem se tu pracně pokoušel vyjádřit – co je to pro mě svoboda? –, resumuje Rabelais rovnicí: svoboda = individuum + sociálno + svobodomyslnost.

P.S. Chybí devět set znaků

„Váš příspěvek je příliš krátký,“ píší mi z Mladé fronty dnes. „Chybí cca 900 znaků. Layout stránky je bohužel pevně daný. Mohl byste prosím Váš text nějak doplnit?“

Hle: jedna drobná, nenápadná svoboda mizí ve vší diskrétnosti ze života spisovatelů – svoboda zmlknout, nemají-li co dodat. „Není to příliš krátké?“ táže se s obavami nakladatel, listuje útlým rukopisem. „Chybí devět set znaků,“ vece novinářský redaktor.

Nuže: počítám přibyvší znaky. „Přibyvší“ je v daném případě obratnější slovo než „nové“, neboť obsahuje dvakrát tolik znaků. Byl bych býval (14 znaků) mohl napsat „Počítám znaky, které mezitím přibyly“, ale to by bývalo bylo (17 znaků) méně elegantní, nehledě k tomu, že by mi to bývalo bylo znemožnilo (nebývalo bylo umožnilo) tuto následující větu (225 znaků). Každopádně už mi jich chybí jen 118.

Kdesi jsem narazil na údajně nejdelší české slovo: nejneobhospodařovávatelnějšími. Netušil jsem ovšem, jak se mi jednou bude hodit.