Jak lze přežít konec světa

Petr Fischer

Hospodářské noviny, 12. 5. 2012

Patrik Ouředník líčí ve svém nejnovějším díle Dnes a pozítří strategie, jak odolat apokalypse. A přitom konec světa už možná byl, jen my to ještě nevíme. Hlavně, že je pořád co jíst i pít a nikdo nás nebuzeruje.

Připozdívá se, připozdívá. Svět nezadržitelně spěje k zániku, aniž by kdo tušil, k čemu všechno to lidské snažení bylo.

Tiskem nyní vydaná divadelní hra Patrika Ouředníka nazvaná Dnes a pozítří sleduje rozkladnou čerň připozdívání z výsostného místa. Vidí ji těsně po okamžiku možného zlomu. Konečný smysl, eschaton, který světu a lidskému životu v něm dávaly velké ideologie minulosti (křesťanství, marxismus, liberalismus...), zmizel ze scény dějin, protože to byly právě ony velké Ideje, jež svět hnaly do zániku.

Dá se ještě s vědomím této beze-smyslnosti myslet? Může takové myšlení pozdní doby, v objektivním i subjektivní smyslu genitivu, ještě přinést lidstvu naději na nový začátek? A není tou nejlepší cestou z dějinné deprese právě ono radostné přitakání nihilistickému rozkladu, tak dokonale popsané „šťastným bláznem“ Friedrichem Nietzschem? Rozkladu, z něhož možná jednou vyroste nová utopie, centrum budoucí společnosti?

Strategie přežití

Svět po apokalypse – po konci světa, po symbolické potopě, která by (snad) opět mohla být začátkem nového – se otevírá v klasicky absurdní situaci nejistého čekání. Pětice mužů, která přežila poslední chvíle lidstva, sdílí společně jakýsi dům první záchrany, jehož prostor se v průběhu hry neustále tísnivě zmenšuje, přesně tak jako dnes ubývá našeho prostoru k přemýšlení, plánování a rozhodování.

Osud trpělivě koná své a my všichni, podobně jako pětice mužů v divadelním domovním nemístě (u-topos) bez dveří obklíčeném neproniknutelnou mlhou, zabíjíme čas v podivném paralelním existování. Můžeme Osudu nějak bránit? Můžeme se na něj byť jen napojit, abychom pochopili jeho logiku, mohli jí porozumět a ovlivnit její budoucí běh?

Ouředník v divadelní formě líčí hned několik strategií přežití, které v potýkání s Osudem obvykle používáme. Nejmasovější rozšířený typus zastupuje přesvědčený vyznavač lidové moudrosti Karel. Jeho životní směřování spočívá v prosté konzumaci dneška. Ostatně, je život ještě někde jinde než tady a teď?

„Svoboda je, když máš co žrát a pít a nikdo tě nebuzeruje. Máme co žrát? Máme. Máme co pít? Máme. Buzeruje nás někdo? Nebuzeruje,“ sděluje svou soukromou utopii statistického průměru Karel.

Karlovy „country pravdy“ o okamžitém užívání života zdánlivě nejvíce narážejí na filozofický přesah doktora Pánka, přestože v základním východisku se filozof s Karlem shodne: „Myslím, že za daného stavu je lépe smířit se s osudem.“ Pánek reprezentuje intelektuální typ, který svět pozoruje a popisuje, kochá se jeho souvislostmi, ale který do něj jen výjimečně zasahuje, zjevně proto, že, poučen dějinami, v aktivním vstupu do děje vidí jen pramalý smysl.

Intelektuál Pánek je vědec a estét: zapisuje, analyzuje a splétá pestré myšlenkové kombinace, které sice umožňují jisté porozumění světu, je to však porozumění, které z hlediska bezohledného pohybu Osudu nemá žádný podstatný vliv. A tak jediné relativně pevné, co v životě zbývá, je krása – myšlenky, idejí, slova. Třeba jako několikrát opakovaný citát z Dantovy Božské komedie: „Io non morii, e non rimasi vivo. Neumřel jsem, a ze života nic nezůstalo“ – existuje snad přesnější a výstižnější charakteristika připozdívání, tohoto „očistce dějin“?

Středním typem, žijícím v napětí mezi Karlovým užíváním a Pánkovou radostí z přesahující jinakosti idejí, jakkoli vůči běhu světa bezmocné, je účetní Jan. „Nechte toho mluvení. Karel má pravdu,“ rozčiluje se na Pánka, ale hned vzápětí obrací: „Nic proti slovům nemám. Ale ne pořád. Jenom někdy. Ne pořád.“

Bez slov není tajemství a bez tajemství není proč žít, zjišťuje mezi všemi těmi slovy Jan, kterého jako jediného nejvíce děsí, že „tu všichni umřeme a nebudeme vědět proč“. Janův ekonomický pragmatismus, tak užitečný v normálním světě, narušuje šimrání nečíselných pochybností v temeni hlavy, což je vždy neomylné znamení, že nutkavé hledání smyslu nemá konce a musí, musí mít pozitivní cíl, i když... „Co když jsme už všichni mrtví?“

Pořád za pět minut dvanáct

Otázka, na niž Ouředníkova absurdní komedie o konci světa hned několikrát odpovídá protiotázkou – „A záleží na tom?“, se zejména v pokračujícím čase připozdívání vrací s dvojí, velmi paradoxní ozvěnou: je to varování a ulehčení zároveň.

Tak jako jiná apokalyptická díla – McCarthyho Cesta nebo film Turínský kůň Bély Tarra – i text Dnes a pozítří vyřazuje člověka z vrcholného centra vesmíru, což mu umožňuje se k člověku „po smrti Člověka“ s nadhledem, lehkým cynismem a humorem vracet.

Je to všechno hra, ale hra, z níž se nedá jen tak po představení odběhnout do klidu domova. Připozdívá se, připozdívá, a každý, kdo chce ještě chvíli zůstat na jevišti, musí hrát naplno až do konce. Ouředníkovo divadlo mu to ulehčuje jen v jediné věci. Ve vědomí, že konec (jako možnost) tu vždy už byl a je. Za pět minut dvanáct není jen někdy, ale celý život.