Apokalypsa vrací vše k bodu nula

Korespondenční rozhovor s Petrem Nagym. Literární noviny, 2, 2019.

O nové knize Patrika Ouředníka Konec světa se prý nekonal.

Jaká vlastně byla geneze vaší nové knihy?

Hovořit o genezi svých knih... s tím mám odjakživa problémy. Prostě vás jednoho dne něco napadne a uhnízdí se to v paměti. Natolik neodbytně, že se k tomu po čase vrátíte. Napíšete pár stránek a vyhodíte je do koše. Po čase napíšete pár jiných stránek a vyhodíte je do koše. Po čase atd.

Český překlad vznikl v rámci vašeho rezidenčního pobytu v Kulturním centru Klášter Broumov, kde jste spolu s překladatelkou Olgou Špilarovou strávil tři týdny. Využíváte možnosti dnes tak oblíbených tvůrčích rezidencí častěji, nebo to byla ve vašem případě spíše výjimka?

Broumovský klášter byl v pořadí má pátá literární rezidence za nějakých dvacet let. Co si budeme namlouvat: fakt, že na pár týdnů změníte prostředí, neznamená, že se vás zmocní tvůrčí horečka. Reálně účinná literární rezidence předpokládá dle mého názoru dvojí: jednak musí trvat nějaký čas, jednak musí jít o místo, kde budete víceméně izolován od světa, a kde vám tudíž nezbude nic jiného, než zasednout za stůl. V mém případě se tak stalo jednou, za dvouměsíčního pobytu na středomořském ostrově o rozloze osmi kilometrů čtverečních – tam ostatně vznikly první stránky Konce světa.

Důvodem k žádosti může být i potřeba seznámit se s prostředím, do kterého chcete zasadit svou knihu. Ale v tom případě už nejde ipso facto o rezidenci – z latinského residere, „zůstat sedět“. Motivace, proč žádat o pobyt v rezidenci, jsou tudíž zpravidla rázu turisticko-finančního. Alespoň v mém případě.

Broumov byl atypický v tom, že šlo o práci na překladu, což je činnost méně svazující – výchozí materiál je už pohromadě.

S jakým ohlasem se setkalo původní francouzské vydání z roku 2017?

Ve Francii vyšla bezprostředně po vydání dvacítka recenzí. O knize byla řeč v rádiu a v televizi. V Itálii, kde kniha vyšla loni na jaře, tři nebo čtyři rádia a nějakých patnáct recenzí. Uvažuje se o divadelní adaptaci v boloňském Teatro del Sole.

Pro srovnání – v Česku vyšly recenze dvě a o tom, že by knihu někdo zmínil v rádiu nebo televizi, nic nevím.

Začínám na to být zvyklý, u Příhodné chvíle nebo Ad acta to proběhlo obdobně.

Přinejmenším o Europeanách se jistě psalo hodně i u nás...

Než se Europeana stala knihou roku v anketě Lidových novin, vyšla, vzpomínám-li si dobře, jediná recenze. A kolik literárních kritiků zmínilo Europeana v anketě? Ani jeden. Pro knihu hlasovali spisovatelé, překladatelé, filozofové, bohemisté. Knížka vyhrála a s recenzemi se roztrhl pytel. Čeští recenzenti píší o literárních cenách, literatura je nezajímá.

Asi nemáte o české literární kritice valné mínění...

Nemám. Jan Křesadlo mluvíval o „parchantech“ a „polovzdělancích“. Parchanty si odpustím, ale naopak bych jim upřel i tu půlku literárního vzdělání. Kdepak půlka!

Každé pravidlo má samozřejmě své výjimky a nejinak i toto. Existuje zajisté pár lidí, kteří si nepletou Homéra s Joycem a Fidelia s Fidlovačkou. Ale je jich žalostně málo.

Konci světa jste věnoval již svou divadelní hru Dnes a pozítří z roku 2012, absurdní komedii, jejíž hrdinové přežili apokalypsu. Spatřujete v něm motiv příznačný právě pro naši dobu?

Příznačný pro dobu? Nevím. Možná do jisté míry, v tom smyslu, že je nám dáno prožívat pozvolný zánik jedné civilizace – té naší. Ale zároveň jde o téma prastaré: konec světa umožňuje dodat ubíhajícímu času narativní strukturu. Jiným důvodem, proč by nám bylo zatěžko se bez něho obejít, je vratkost a neuchopitelnost lidského údělu. Od jistého okamžiku v životě si budeme klást otázku, zda jsme jej prožili dostatečně smysluplně, dostatečně důstojně. Apokalypsa vrací vše k bodu nula. Konec úzkosti. Rozuzlení. Co na tom, že už tu nebudeme, abychom to jaksepatří vychutnali. Jedněm je to lhostejné, druzí budou mít svůj poslední soud. Úleva je všeobecná.

Hlavnímu hrdinovi, francouzskému překladateli Gaspardu Boisvertovi, sekunduje postava vypravěče (a současně implikovaného autora), kterého jste obdařil množstvím atributů odkazujících k vaší vlastní biografii. Co vás k tomu vedlo?

Jediné, co mě spojuje s vypravěčem nesoucím jméno Patrik Ouředník, je skutečnost, že jsme se oba narodili v Praze a oba jsme byli překladatelé. Ostatní odkazy jsou falešné. Pravděpodobné, ale falešné.

Fakt, že vypravěč nese autorovo jméno, umožňuje vnést do románu jiný typ napětí, než kdyby se jmenoval Novák nebo Procházka. Nic dalšího se za tím neskrývá.

V knize se neustále prolínají tzv. velké a malé dějiny a lidstvu zde vystavujete, zejména co se průběhu 20. a počátku 21. století týče, dosti nelichotivý účet. Přesto ve vyprávění necháváte občas zaznít nostalgický tón – přes všechno násilí a nesvobodu to byl svět o poznání přehlednější, než v jakém dnes žijeme...

Násilí a nesvoboda jsou přítomné v jakékoli době, byť v různých podobách. Ve srovnání humanistického světa s posthumanistickým bude první působit ne snad přívětivěji, ale řekněme lidštěji. V plném rozsahu slova, tj. včetně hovadnosti a zvířeckosti.

Nostalgický tón je součást stylistického arzenálu: umožňuje konfrontaci dvou časových rovin, v daném případě nedávného minula s futurochtivým přítomnem. Volba sáhnout po nostalgii – spíše než po zahořklosti, vzdoru, fatalismu atp. – je reakce na konotaci, kterou slovu udělili věrozvěstové zářných zítřků. Čili na konotaci veskrze zápornou. V globálním světě je nostalgik synonymem někdejšího reakcionáře: člověk, který neví, že už je dávno po smrti. Hořkost a vzdor jsou eventuálně přípustné; nikoli nostalgie. Ta z vás definitivně dělá blbce, který nic nepochopil a nikdy nic nepochopí; jste odsouzen živořit na smetišti času, jako se kdysi živořilo na smetišti dějin. A jedním ze dvou principů, na kterých jsem postavil své psaní, je blbectví, to jest přesvědčení, že chceme-li vyjádřit mentalitu doby, musíme ji nechápat.

Nechápat, co se děje: jediná cesta k uchopení reality.

A co je tím druhým principem?

Osobně mě v literatuře zajímá to, čemu říkáme „pravda doby“. Zpravidla jde o pravdu zanikající doby, ať už je ono zanikání vsazeno do minulosti nebo přítomnosti. V každé době ovšem existují různé pravdy; hra spočívá v tom, pokusit se tu množinu pravd co možná obsáhnout, pojmout. K tomu má spisovatel k dispozici jistý počet metod; nejobvyklejší je konfrontace individuálních lidských osudů s historickým kontextem.

Já vsadil na trochu jinou kartu: prvotním materiálem je pro mě jazyk doby. Každá doba má svou rétoriku, svou expresivitu, svůj dřevní jazyk, své stereotypy, své tabuismy, a za tím vším se skrývá mentalita společnosti. Ergo lze vyjít z předpokladu, že jazyk doby a pravda doby jsou synonyma.

Je až s podivem, jak text sestávající z desítek krátkých, často jen volně propojených „kapitol“ (leckdy jen aforistických výroků, anekdot apod.), budí při četbě dojem souvislého vyprávění. Jak obtížné bylo poskládat jednotlivé dílky této pestré mozaiky?

Za cenu dvanácti litrů krvavého potu, kterým dennodenně třísníte klávesnici svého počítače, můžete případně dospět k nějakému výsledku.

Místy jako byste nechával čtenáře nahlédnout za oponu spisovatelského řemesla. Notně mne pobavily třeba „věty, které se v této knize budou opakovat“, jejichž důmyslné použití je zde osvětleno již zmíněnou postavou vypravěče. Máte stejně jako on zkušenost s vedením kurzů tvůrčího psaní, kde byste „namlouval lidem toužícím po statusu tvůrce, že jim je na dosah“? A pokud nikoliv, jak o podobných kurzech smýšlíte?

Viz výše, nic reálně autobiografického v knize není a zkušenost s kurzy tvůrčího psaní nemám. Ono už to spojení tvůrčího s kurzem ve mně vzbuzuje nedůvěru. Psát se člověk naučí čtením, pokud možno nahodilým čtením. Zkraje – v patnácti, v sedmnácti letech – jde o to číst všechno, co vám přijde pod ruku; teprve v konfrontaci s nejrůznějšími žánry, styly a technikami si postupně můžete vytvořit něco podstatně vlastního. Za předpokladu, že máte jistý talent. Ten, jak známo, udílí Duch svatý, jak ho napadne, žádná logika v tom není. Většina spisovatelů talent nemá, to je danost. Nejpatrnější je to paradoxně u těch, kteří prošli podobnými kurzy. Jistá šablonovitost tu vyplyne na povrch zřetelněji než u opravdových amatérů.

Maximum, které lze v ideálním případě předat méně zkušenému či méně nadanému člověku, je ilustrace toho, jak se psát nemá. Na to bych si troufl. Ale ve snu by mě nenapadlo učit, jak se psát má.

A jak se tedy podle vás psát nemá?

Tak jako píší jiní. Podle dobře míněných rad. Podle vzoru. Podle návodu. Převedeno do kladné formy to znamená – psát jinak. Položit si ze všeho nejdřív otázku, do jaké míry je možné pojmout své psaní alespoň trochu nově, nenavykle, nedosavadně. Experimentovat. Nemít čtenáře za blbce – nešetřit ho. Nebát se být za blbce. Nebát se velkých témat. A škrtat, škrtat, škrtat; s tím mají velký problém nejen začátečníci. No a pak – děj se co děj.

O samotných spisovatelích se tu pak praví: „Buď jsou špatní: jejich nicotnost nás deptá; nebo jsou dobří: to, co říkají, nás ničí.“ Že by neexistovala kvalitní literatura povznášející člověka na duchu?

Co znamená „povznést na duchu“? Máte-li na mysli učinit ducha vnímavějším, pak samozřejmě ano, taková literatura existuje. Naopak myslíte-li tím „posílit víru v lidstvo“, pak o žádné takové knize nevím. Kvalitní literatura vám může na okamžik zpestřit život, a zaplaťpánbů za to. Optimistu z vás neudělá.

Z dlouhé řady motivů a témat, jimž je v knize věnována kritická pozornost, jich nejvíce přináleží do oblasti politiky a náboženství. Do těch i oněch tepete s ironií sobě vlastní a nevyhýbáte se při tom ani takzvaně nekorektnímu humoru. Očekáváte – či jste snad dokonce zamýšlel vyvolat – obdobné polemické reakce, jaké provázely české vydání vašeho Antialkoránu?

Ne – žádnou společenskou odezvu neočekávám a psaním svých knih nic nezamýšlím. Apriorní úmysl spisovatele cosi vyvolat, podnítit, vyprovokovat je v mém pojetí – hovoříme-li o beletrii – negací literatury. Ve Francii koluje bonmot, že dobří spisovatelé píší knížky, které by si rádi sami přečetli, ale na trhu je nenašli – co jim zbývá jiného než je napsat? Což neznamená, že píší do prázdna; píší s pocitem, že co postrádají na trhu oni, mohou postrádat i jiní. Neznamená to rovněž, že kniha nebude mít eventuálně společenský dopad. Ale znamená to přinejmenším tolik, že se neobracejí na nikoho konkrétního a nic konkrétního „nezamýšlejí“.

Paralela mezi Antialkoránem a Koncem světa je nadto scestná. Antialkorán je soubor esejů v klasickém slova smyslu: autor předkládá fakta a vyvozuje z nich vlastní závěry. Vymezuje svůj postoj k problematice a své názory prezentuje jako takové. Konec světa je fikce.

Coby překladatel i autor jste pověstný jazykovou a stylistickou náročností své tvorby, jak se vyrovnáváte se současným vývojem jazyka, který – jak se dočteme ve vaší knize – „věrný své roli vyjadřovat myšlení doby zchátral a zdětinštěl“?

Snažím se nechátrat a nedětinštět spolu s ním. Jazyk je dvousečná záležitost: v rukou idiotů je neobyčejně výkonným prostředkem, jak z vás udělat nemyslícího idiota; a zároveň je jediným prostředkem, který máte k dispozici, jak se nestát idiotem.