Podzimní píseň Paula Verlaina v českých překladech

(výbor)

Edice K, Paříž 1988 (24 překladů).
Druhé, doplněné vydání Volvox Globator, Praha 1993 (33 překladů).

 Paul Verlaine: Chanson d’automne, 1866

Les sanglots longs
Des violons
De l’automne
Blessent mon coeur
D’une langueur
Monotone.

Tout suffocant
Et blême, quand
Sonne l’heure,
Je me souviens
Des jours anciens
Et je pleure;

Et je m’en vais
Au vent mauvais
Qui m’emporte
Deçà, delà,
Pareil à la
Feuille morte.

 Sigismund Bouška: Píseň podzimní, 1896

Ten dlouhý ston,
ten houslí tón,
jejž podzim roní,
mé srdce jal
jak stesk a žal
monotonní.

Dech chytám již
a blednu, když
hodiny bijí,
a mysle zas
na dávný čas
slzy liji.

Jdu zadumán,
mě nese van,
jak vítr svistí,
hned sem a tam,
jak byl bych sám
suché listí.

 Emanuel z Lešehradu: Podzimní píseň, 1908

Mdlá kvílení,
jež jesenní
housle roní,
mé srdce tknou
svou únavou
monotonní.

Bled, dušný již,
zvuk hodin když
ozývá se,
já pomním svých
dnů bývalých
a lkám zase;

a potácím
se větrem zlým,
jenž štve smělý
mne sem tam v mih,
jak list byl bych
odumřelý.

 Otokar Fischer: Podzimní píseň, 1916

Jak táhlý tón
a pláč i ston
houslí zvoní,
stesk podzimní
v mém srdci zní
monotonní.

Když mdlý a bled
čas odbíjet
slyším vskrytě,
když vzpomínám
dnů zašlých, štkám
jako dítě.

A vichrem zlým
se potácím,
který svistí
a dál mne, dál
štve, jak by štval
zvadlé listí.

 Jaroslav Seifert: Podzimní píseň, 1930

Dlouhý ston táh
na violách
jeseně,
podivný žal
srdce mi jal
znaveně.

Bledý jsem stál
a vzpomínal,
přešel čas,
teď v pláči sním,
když uslyším
hodin hlas.

A kráčel jsem
ve větru zlém,
jenž mě nes
jak ze zahrad
list, který zvad
a pak zas kles.

 Hanuš Jelínek: Píseň podzimní, 1938

Ten dlouhý vzlyk
na houslích smyk,
to jeseň zvoní,
a v srdci vstal
mi stesk a žal
monotónní.

Bez dechu teď
bled jako zeď
jak čas kvačí,
na zašlý ten
vzpomínám den
a jen pláči.

A teď mě jal
a nese dál
zlý větru svist,
sem tam, tam sem
já smýkán jsem
jak zvadlý list.

 Vladimír Holan: Píseň podzimní, 1945

Sám sklon a ston,
svých viol tón
podzim roní,
a duši mou
rve touhou mdlou,
monotonní.

Skláním se níž
a blednu, když
chvíle zazní.
Vzpomenuv dnů,
propadlých snu,
pláču v bázni.

A odcházím
ve vichru zim,
který svistem
žene mne z chvil,
jako bych byl
suchým listem.

 František Hrubín: Podzimní píseň, 1945

Jdou žaly, jdou
za violou,
blouzní po ní,
ze srdce rvu
tu měkkou hru
monotonní.

Čas do mých rán
úderem hran
s hodin bije,
všechno to tam,
zbyl jsem tu sám,
k pláči mi je.

Jdu prokřehlý
a vítr zlý
krutým svistem
žene mě dál,
jak by si hrál
s mrtvým listem.

 Jan Zábrana: Podzimní píseň, 1957

Jak blouznění
ty housle zní,
když jde zima,
a jako sen
mi jejich sten
srdce jímá.

Hlas hodin znám
a zesinám,
že už brzy,
když vzpomenu,
že ze všech dnů
zbyly slzy.

A odcházím,
jen větrem zlým
dál si jistý:
hned tak, hned tak
mě žene jak
suché listí.

 Petr Kopta: Podzimní píseň, 1968

Když do korun
pláč z vetchých strun
podzim roní,
vždy jímává
mě únava
monotónní.

Děs, rozehrán
při hudbě hran,
skráň mi smáčí;
vracím se zpět
do zašlých let,
tiše pláči.

Hnán vichřicí,
zlou, skučící,
letím v dáli
pryč z těchto míst,
zmítán jak list
opadalý.

 Patrik Ouředník: Podzimní píseň, 1983

A dlouhý vzlyk
jak houslí smyk
na sklonku dne,
unylý zmar
podzimu dar
srdce tne.

Tou chvílí jat
únavou sťat
blednu a lkám;
dvě stě let stár
pradávných jar
vzpomínám.

I spěchám pryč
z těch divných míst
zlým větrem hnán.
Zkázou si jist
jak mrtvý list
vrávorám.

 Jindřich Veselý: Podzimní píseň, 1988

Hle, stesk a žal,
to podzim hrál
sladkým smykem.
Do srdce vnes
mi pláč i děs
táhlým vzlykem.

Dech popadáš
a bledneš, až
celá bije.
V hlavě mi zní
tón dávných dní,
k slzám mi je.

A odcházím
nečasem zlým,
jen větrů svist
mne žene tam,
jako bych sám
byl mrtvý list.