Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem
26.10.2011
Donedávna byl pro mě Ouředník hlavně autorem Šmírbuchu jazyka českého čili slovníku slangové, argotové, vulgární češtiny. Pak v mé knihovně přibyla Europeana, ironická esej o dvacátém století. Utopus je výsledkem studia utopie jako literárního žánru, přičemž sama Utopie Thomase Mora z roku 1516 je sice „zakladatelkou“ žánru, ale má nemalou řadu předchůdců a mnohem delší zástup následovníků až po současnost (chronologický přehled v závěru knihy je doveden až k r. 2006).
Sledujeme proměnu kontextu a účelu literárních utopií a jejich různých odnoží od starověkých autorů včetně Homéra po sci-fi a politické fikce moderní doby. Dnes převládla díla antiutopická, která zpodobňují nikoli ideální zařízení společnosti, ale naopak odstrašující vize, většinou promítnuté do budoucnosti a předpovídající totalitní systém umrtvující svobodu. Po „klasicích“ Orwellovi a Huxleyovi výklad ústí do pesimistického výčtu nejnovějších antiutopií a v chmurnou charakteristiku doby: „Spotřební společnost plus média rovná se zánik kritického rozumu, ztráta posledních zbytků soudnosti, infantilizace společnosti.“ K dovršení všeho hned poté čteme v kapitole „A k dovršení všeho“ citát z Proudhona (str. 207): každá vláda je jen prostředek bezohledného zneužití lidí ve jménu veřejné prospěšnosti a obecného zájmu.
Ale vraťme se ještě na stranu 85, kde jsem si zaškrtl závěr kapitoly o jakýchsi Dějinách Sevarambů Denise Vairassea. Přetlumočení jedné z myšlenek v tomto díle ze 17. století obsahuje zdůvodnění vzniku náboženství: představa o Bohu je neužitečným, ale logickým důsledkem užívání jazyka a abstraktního myšlení. Ejhle, právě tak zdůvodňuje vznik Richard Dawkins v knize Boží blud.