Kenó aneb Kenó
Předmluva ke Stylistickým cvičením Raymonda Queneaua, Jazzová sekce, 1985; Volvox Globator, 1994; 2012.
© Patrik Ouředník
Stylistická cvičení byla poprvé publikována roku 1947 – to jest 415 let po Pantagruelovi, 63 let po Bouvardovi a Pécuchetovi a 14 let před vznikem Dílny potenciální literatury a vydáním Sta tisíc miliard básní, v nichž Queneau, rozehrávaje naplno zákony kombinatoriky, nabídne veršomilným čtenářům 1014 sonetů, tedy četbu, při průměrné rychlosti 45 vteřin na báseň, na 190 258 751 let.
Princip Stylistických cvičení je do značné míry obdobný: udělat z ničeho něco, co je možno libovolně obměňovat. Absence děje jako takového je tu podmínkou: veškeré umění spočívá v umnosti. Z tohoto úhlu odpovídají Stylistická cvičení mairetovským klasicistním požadavkům – původnost spisovatele spočívá v umění tvořit z ničeho, praví Racine, a zmnožování zápletek je pouhým manévrem básníků bez génia.
Vidět po vzoru některých dobových kritiků ve Stylistických cvičeních snahu o destrukci, resp. dekonstrukci literatury je tedy nanejvýš paradoxní: umění rétoriky a jazyková vynalézavost jsou koneckonců prvním předpokladem k autentické literatuře. Nějaký ten obsah se vždycky najde.
Queneauovy práce (ať už jde o romány, básně, povídky či eseje) vycházejí z novodobého pojetí uměleckého jazyka, tak jak je rámcově chápán po téměř celé 20. století, od chvíle, kdy ruští formalisté povýšili poetiku na svébytný teoretický obor, až k francouzským teoretickým proudům 50. a 60. let a chaotickému postmodernismu posledních desetiletí.
Queneauovo obsáhlé a všestranné dílo se z tohoto pohledu jeví neobyčejně jednotné. Vede-li krize jazyka a z ní vyplývající „smrt člověka” (slovo je v západní kultuře jediným věcným důkazem, že mluvčí je naživu) v poválečné Francii k existenciálnímu prázdnu, neřkuli nicotě, Queneau volí přístup opačný a v narušení literárních a jazykových konvencí vidí způsob, jak dospět k novému pojetí spisovatele, jenž díky formální vybavenosti a vybroušenosti jazykových figur vrátí literárním „cvičením” smysluplnost, která je v jazyce živelně obsažena. K tomu, aby slovo znovunabylo smyslu, je zapotřebí rigorózní a trpělivé alchymie; Queneaův trvalý zájem o matematiku – a zejména o vše, co souvisí s kombinatorikou – je v tomto ohledu příznačný. Virtuozita, s níž Queneau žongluje s jazykem, komplexní výstavba jeho románů i autorův zhusta zlomyslný humor v sobě ovšem skrývají nebezpečí, že čtenář (uživatel) bude brát za cíl to, co je pouhým prostředkem. Neboť účelem a raison d’être Queneauovy alchymie je permanentní reforma jazyka podle předem dané a důsledně uplatňované metodologie – reforma, jež je v autorových očích nezbytná k rozvoji ducha, ohrožovaného stejně dobře kulturním a intelektuálním konzervatismem a kretenismem jako anarchickým, samoúčelným zpochybňováním veškerého řádu. Jazyk je pro Queneaua nositelem imaginace i kulturnosti, svobody i odpovědnosti. Na eisnerovskou otázku – „dobrá, ale který jazyk?” – odpovídá Queneau: jazyk ve své úplnosti, mnohotvárnosti a pohyblivosti. Zbývá už jen tento reálný jazyk vytvořit – a problém (a zároveň hnací síla queneauovského projektu) spočívá v tom, najít odpovídající vzorec. Má-li být jazyk přirozeně kreativní, je nutno jej současně osvobodit i reorganizovat. Tento princip tlumočí Queneau propojováním literárních postupů se spontánním vývojem jazyka, konfrontací literární mimesis s metodami paraliterárními, podmíněností narativní výstavby na zákonitostech matematické kombinatoriky. Je rovněž příznačné, jak významné místo zaujímá v Queneauových prózách rétorika – tedy obor, který byl výsledkem vývoje, vedoucího od jazyka jakožto jevu k jazyku projevu.
Stylistická cvičení nám dávají nahlédnout do Queneauových křivulí jako žádné jiné ucelené dílo: devětadevadesát kapitol (kterých by stejně dobře mohlo být 100, 500 nebo 999) kombinuje výpůjčky z rétoriky a poetiky, figury z matematické lingvistiky a ukázky z linguae vulgaris. Queneauovy variace postrádají ovšem výchozí model, jednotlivé kapitoly jsou soběstačné (s výjimkou Anagramů a Homofonně) a vzájemně rovnocenné, základním schématem je toliko úhrn možností. Spojitost s Dílnou potenciální literatury je zřejmá; na rozdíl od pozdějších, povíce laboratorních experimentů zůstávají však Stylistická cvičení svrchovaným tvůrčím aktem, vylučujícím mechanickou postprodukci a „samotvorbu”.