Cesta do Nikdetína
Jan Lukavec
Literární noviny, 6, 2011
Touha po lepším, ideálním světě je zřejmě nevykořenitelná. Snad i proto vycházejí stále nové knihy o tomto lákavém tématu. [...]
Jinak je oproti tomu zaměřena kniha Patrika Ouředníka Utopus to byl, kdo učinil mě ostrovem. Pokus o vymezení jednoho žánru, která vyšla letos v nakladatelství Torst. I on vyjmenovává případy, kdy utopie popsané v knize inspirovaly vznik skutečných utopických komunit, od Diodóra Sicilského (asi 90 př. n. l.–asi 27 př. n. l.) a jím popsaného Slunečního ostrova, jímž byl pravděpodobně inspirován projekt Heliopolis, první známý pokus o společnost „svobodných občanů“, až k Owenovým a Fourierovým konceptům a pokusům o jejich realizaci. Jak název Ouředníkovy knihy prozrazuje, místo realizovaných utopií mu jde především o vývoj žánru jako takového, od prvních nástinů u Homéra, Hésioda a Izaiáše až ke Cormacovi McCartymu. Podle Ouředníka společnost je „s to přežívat jen s pomocí fikce. Pouze fikce umožňuje dějinám pokračovat, pouze mýtus jim dodává smysl; společenství bez mýtů a iluzí je odsouzeno k zániku“, razí přitom pojem „Nikdetín“ klasického filologa Františka Novotného. Hned v úvodu autor rozlišuje dvě základní utopická schémata, nábožensko-mystické a filozoficko-politické. První splývá s tematikou pozemského ráje a s trochou dobré vůle je můžeme rozšířit o texty alegorické a snové; k druhému lze podle autora přiřadit dobrodružné cestopisy odehrávající se v imaginárních zemích, jakkoli nesplňují všechna kritéria žánru. Autor přitom zdůrazňuje, že třeba středověká ideální obec se „situuje vně lidských mezí; je dílem božím, k němuž se nanejvýš můžeme přiblížit, ať už fyzicky nebo duchovně“. Utopie v pojetí, které nám vyplynulo z porenesančních slovníků a encyklopedií, je křesťanské teologii cizí. Nejvíce pozornosti autor většinou věnuje textům, které jsou obecně známé, protože znamenají ve vývoji žánru předěl: Campanellovo Sluneční město (1602) se mu jeví jako „první praktická ilustrace toho, co bychom mohli nazvat mystikou racionalismu“; Nová Atlantida (1621) F. Bacona je podle Ouředníka „prvním utopickým textem cele spočívajícím ve víře ve vědecký pokrok, ódou na experimentální metodu“. O 18. století tvrdí, že je „nejplodnějším obdobím utopické literatury“, zároveň je ale i dobou prvních antiutopií v moderním slova smyslu (vedle Gulliverových cest autor jmenuje Příběhy pana Clevelanda abbé Prévosta a Dějiny Galigenů aneb Duncanovy paměti Tiphaigneho de la Roche). Ovšem už Utopii (1516) Thomase Mora, která dala jméno celému žánru, Ouředník interpretuje antiutopicky, podle něj nám More vedle „nereálnosti své ideální obce signalizuje možná především její nerealizovatelnost – nejlepší z možných světů bude zas jen prasečinec plný špehů a ožralých lhářů“, což dokládá etymologickým výkladem názvů jednotlivých oficiálních funkcí těch, kteří mají v Utopii vládnout a spravovat ji. A zárodky antiutopií autor hledá ještě dříve: třeba v Aristofanově hře Rada žen, v níž se athénské ženy rozhodnou ujmout se vlády, převlečeny za muže se skutečně nechají zvolit lidovým shromážděním a jejich nový politický režim spočívá „ve vyvlastnění veškerého majetku, zrušení rodiny a manželské instituce“.
Za nejzjevnějšího předchůdce Zamjatina a Huxleyho Ouředník označuje knihu Svět, jaký bude (1846) od Émila Souvestra. Jde o vizi světa roku 3000, kdy pokrok definitivně zvítězil: „v celosvětové Republice spojených zájmů, jejíž hlavní město se nachází na ostrově Borneu přejmenovaném na Ostrov rozpočtu, je vše podřízeno výrobě a výnosu“. Nic zde není zadarmo, platí se i za pozdrav číšníka v restauraci, svobodné ženy nosí na krku medailon, na němž je uvedena výše věna. U Souvestra vede podle Ouředníka pokrok „k cynismu a diktatuře“, u dalších spisovatelů 19. století „k odlidštění a zániku kulturních hodnot“ (J. Verne) nebo „k šedi a prázdnu“ (Edward Bulwer-Lytton). Ani antiutopie vznikající v současnosti nejsou optimističtější (takové ovšem antiutopie nemůžou být už ze své podstaty). Formátování myšlení dosud nikdy nedosáhlo takové úrovně, „důsledkem je bezbolestná a o to beznadějnější diktatura uniformismu“, tvrdí Ouředník, což podle něj dokládají i díla autorů jako Ira Levin, Philippe Muray či Johan Heliot.
Ouředník si ve své knize všímá toho, jak se jednotliví autoři ve svých utopiích „strefovali“ do nešvarů jejich současnosti (ať už to byla kritika státu nebo třeba křesťanství), mnoho pozornosti věnuje tomu, jakými bizarnostmi autoři svoje utopie vybavili (podle Fouriera „po devíti generacích života ve věku harmonie vyroste lidem nový úd, opatřený přísavkami a okem“). Nemůže přitom vynechat oblast sexuality, v níž nápaditost tvůrců nových světů sahá od hermafroditismu, jež má být obranou proti tělesným vášním a „současně vyjádřením jednoty a harmonie“, až k opačnému extrému, kdy je manželství zrušeno, „láska vymýcena, ženy a muži žijí odděleně“, a na jaře každého roku „stát rozhodne o potřebě nových obyvatel a zorganizuje soulože“, jak to popisuje Nová Utopie (1891) J. Klapky Jeroma. U Aristofana ženy náležejí „všem mužům bez výjimky; avšak v zájmu spravedlnosti a rovnosti mají mužové za výslovnou povinnost věnovat se přednostně ženám nehezkým a starým; teprve pak jsou oprávněni spát s krasavicemi“. Jinde, jako u Gabriela Tardeho (1884), je k získání povolení ke kopulaci nutné nejprve vytvořit mimořádně zdařilé umělecké dílo, „plod inspirace“, již v kandidátu probudí jeho milovaná. Právo počít je tudíž „výsadou génia i jeho nejvyšší odměnou“; systém, který má zákonitě vést ke „stálému zušlechťování lidské rasy“. Téma eugeniky, ve kterou tento návrh ústí, je přitom podle Ouředníka v utopiích přítomné odjakživa: „Iambúlovy povinné sebevraždy, Platónovo diskrétní odstraňování neplánovaných dětí či Campanellovy vědecké kopulace, to vše je součástí širokého arzenálu prostředků, jimiž lze dosáhnout ozdravění společnosti. Eugeniku praktikuje kdekdo včetně Swiftových moudrých Hvajninimů“.
Dalším velkým tématem je pro Ouředníka to, jaké sofistikované formy komunikace se ve fiktivních utopických komunitách vyvíjejí: u zmiňovaného Diodóra mají Ostrované dvojitý jazyk, „který jim umožňuje nejen vyslovit jakýkoli zvuk v lidské či zvířecí řeči, ale také rozmlouvat současně se dvěma osobami, odpovídat na otázky a rokovat o různých záležitostech: jednou půlí jazyka rozmlouvají s jednou a pomocí druhé půle s druhou osobou“; u Cyrana z Bergeracu se zase intelektuálové dorozumívají „hudebním jazykem“, prostý lid pomocí gest.
Jako spisovatele Ouředníka nenechává chladným ani to, jaká je podle autorů utopií (a antiutopií) budoucnost literatury a kultury. Tak v Paříži ve 20. století (1863) podle J. Verna kolem roku 1960 už nikdo nezná jména autorů jako V. Hugo, Balzac nebo Musset, individuální autoři vymřeli a byli nahrazeni úředníky státního Velkého skladiště dramat, produkujícími nenáročná díla určená k zábavě chápavých diváků. V Budoucím městě (1868) od F. Giraudeaua, jehož děj je zasazen do roku 1998, jsou lidé označeni čísly a parní stroje vyrábějí sochy, obrazy a lidové romány plné napětí a vzruchu. Autor na ukázku cituje z jednoho z nich: „Dyš 15 přichodil aš k roskládané mrtvole se posadil a pořácky si přihýbnul. Pak vypochvil z kapesy autopal a zapálil před sebe.“ Někteří zacházeli ještě dál: objevují se předpovědi, že v budoucnosti budou divadla úplně zrušena a všechna výtvarná a sochařská díla zničena, „protože tyto věci podkopávají zásady rovnosti“ (Klapka Jerome). A zbořeny budou také knihovny, neboť „literatura jitří smysly“ (Dom Deschamps, 1762).
Sama Ouředníkova kniha může u čtenářů zjitřit jejich fantazii a pobavit je četnými utopickými výstřednostmi. Je dokonce vybavena obsáhlým, desetistránkovým (!) chronologickým přehledem všech příslušných spisů, z nichž byl jen zlomek přeložen do češtiny. Jestliže polský sociolog Jerzy Szacki tvrdí ve své knize Utopie, vydané česky roku 1971, že popsat postupně utopie různých epoch je úkol „téměř nesplnitelný“, pak je možné prohlásit, že Ouředníkovi se cosi podobného povedlo.