Velké chvály se dostalo kohoutům aneb všeobecné dějiny lidstva podle Vrain-Lucase

Souvislosti, 2, 2009. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2012.

© Patrik Ouředník

Existuje mnoho způsobů, jimiž je možno vymezit a definovat literaturu. Pro naše potřeby vyjdeme z předpokladu, že literatura je prvořadě mystifikací. Mystifikací jaksi celoplošnou, překrývající, je-li nutno, čtenáře i autora samého (sebemystifikace), skutečnost i fikci, které potažmo splývají vjedno. Můžeme též zvolit paralelní postup a vyjít z toho, že mystifikace je ve vztahu k fikci tím, čím je fikce ve vztahu ke skutečnosti. V tom případě obdržíme synonymickou řadu o třech členech – skutečnost, fikce, mystifikace –, něco na způsob svaté Trojice, v níž skutečnost hraje roli zanedbávaného Otce, fikce nezdárného Syna a mystifikace jemnocitného a nápaditého Ducha.

Etymologicky vzato vychází mystifikace z řeckého kořene myst, z něhož pochází mystérium i zasvěcenec, tajemství i tajemník. A co je literatura jiného než zasvěcování čtenáře zasvěceným autorem: následujte mě, seznámím vás s tajemstvím osudu, lidské duše, vztahů mezi lidmi, příčin a následků, povím vám, jak to bylo a jak to bude; krátce vše, co vám bylo dosud utajeno. Literaturu tu ovšem chápeme v nejširším smyslu slova, to jest ve smyslu kladení liter na stránku: v okamžiku, kdy se na stránce objeví shluk písmen, máme co do činění s literaturou. Následně ji můžeme rozčlenit do mnoha tříd, podtříd, druhů a čeledí, které zařadíme do nějakého toho hodnotového žebříčku – nedáme-li jinak. Ale i vězeňský moták či telefonní seznam můžeme prohlásit za literaturu, i ony vám odhalí skutečnosti, které vám dosud byly utajeny, datum útěku z vězení, jméno, adresu a telefonní číslo neznámých spoluobčanů.

Svébytnou kategorii literatury tvoří též shluky písmen, jejichž záměrem je informovat o věcech minulých, to jest dějepisná vyprávění, jimž vděčíme za patrně nejzdařilejší mystifikace vůbec. Hérodot, Eginhard, Michelet či Palacký dosáhli v této oblasti zaslouženého věhlasu.

Svébytnou kategorii dějepisectví pak tvoří shluky písmen nazývané historické dokumenty. Za nejcennější bývají historiky i rozličnými amatérskými sběrateli považovány deníky, pracovní poznámky a korespondence význačných osobností. Sběratelství původních rukopisů je pro mystifikátory jedním z nejveselejších zdrojů inspirace; a promění-li se mystifikátor ve falzifikátora, pak i jedním z nejvýnosnějších.

Za velmistra padělatelství je ve Francii – zemi, která si nadmíru potrpí na pastiše, mystifikace a literární legrace všeho druhu – považován jistý Denis Vrain-Lucas, světovou literární i historickou vědou neprávem opomíjený génius, který během osmi let prodal důvěřivému sběrateli 27 320 rukopisných dokumentů s vlastoručními podpisy Galilea Galileiho, Rabelaise, Shakespeara, Molièra, Voltaira, Petrarky, Danta, Kryštofa Kolumba, Ameriga Vespucciho, Alexandra Velikého, Ludvíka XIV., Julia Césara, Kleopatry, Pythagora, Archiméda, Sokrata, Aristotela, Josepha Flavia, svatého Pavla, svatého Jeronýma, svatého Augustina, Lazara po jeho vzkříšení, Máří Magdalény, Jidáše Iškariotského a mnoha dalších.

Denis Vrain-Lucas se narodil roku 1818 poblíž Châteaudunu, bezvýznamného okresního města, v rodině zemědělského nádeníka. I on se zkraje živil nádeničinou, než získal místo sekretáře v advokátní kanceláři a později u vyhlášeného genealoga, který místní honoraci dodával rodokmeny, v nichž se to hemžilo starobylými předky a šlechtickými tituly. Zde si ostatně Vrain vypracoval vlastní techniku umělého stárnutí papíru a inkoustu. Pilně navštěvuje knihovnu a čte všechno, co mu přijde pod ruku; ale v největší oblibě má historickou literaturu. V knize výpůjček městské knihovny stojí u data 18. února 1852 toto knihovníkovo ocenění: „Pan Vrain-Lucas odjíždí do Paříže. Zaslouží si v životě uspět. Je velmi pracovitý, udělal se sám.“

Vrainova životní příležitost se ztělesní v postavě matematika Michela Chaslese, všeobecně uznávaného odborníka, autora pouček dodnes vyučovaných na středních školách, člena Akademie věd. Matematik Chasles je milovníkem historie a nadšeným sběratelem rukopisů. V době setkání s Vrainem je mu pětašedesát let.

Vrain-Lucas se Chaslesovi představí jako zplnomocněnec starého šlechtice v nouzi, který se rozhodl prodat část své rozsáhlé sbírky rukopisů; naprostá diskrétnost je na místě. Chasles spolkne udičku i s navijákem, tím spíš, že mezi prvními exempláři, od nichž se starý šlechtic s krvácejícím srdcem odloučil, figuruje korespondence Isaaca Newtona a Blaise Pascala. V následujících letech skoupí Chasles vše, co mu bude nabídnuto: ceny starého šlechtice jsou mírné, a bylo by škoda nechat rozptýlit tak jedinečnou sbírku. Jak vyjde později najevo, Chasles se též zabýval myšlenkou napsat na základě své sbírky rukopisů dějepisné pojednání.

Zajímavý detail: všechny dopisy, ať už jejich údajný autor pocházel z Francie, Itálie, Anglie, Holandska, Německa, starověkého Říma či Řecka, ať už žil před Kristem, ve třetím nebo v šestnáctém století, jsou psány v téže uměle archaizované, pseudostředověké francouzštině. Co se týče starověkých a raně středověkých textů, Vrain měl po ruce vysvětlení: šlo o rukopisy, které na svých cestách získal François Rabelais a přeložil je do francouzštiny své doby. U novějších rukopisných exemplářů – od osmého, devátého století dál – se otázka nekladla: nebyla snad francouzština adoptována každým, kdo kdy v dějinách zanechal stopu?

Všechno by bývalo mohlo pokračovat až do zdárného konce a mohli jsme mít dnes k dispozici zcela původní Dějiny světa z pera Michela Chaslese – nebýt jeho nešťastného nápadu vyrukovat na jednom ze zasedání Akademie věd s tvrzením, že Pascal definoval zákony přitažlivosti dávno před Newtonem. Na důkaz svého tvrzení přečte kolegům dva Pascalovy dopisy adresované anglickému fyzikovi Robertu Boylovi. (Blaise Pascal byl ve Vrainově produkci zastoupen nejštědřeji: vedle tisícovky dopisů napsal Vrain Pascalovým jménem čtyři odborná pojednání, přes 500 „pracovních poznámek“ a 750 filozofických aforismů.)

Členové Akademie věd jsou méně důvěřiví než jejich kolega: jeden se podivuje nad tím, že Pascal ve své korespondenci používá termínů, které se objeví až dvě desetiletí po jeho smrti, druhý konstatuje, že úroveň dopisů má daleko do Pascalovy obvyklé stylistické virtuozity. Chaslesovou důvěrou však námitky neotřesou a během příštích týdnů předloží Akademii dalších třiaosmdesát pascalovských dokumentů – včetně dopisu stárnoucího Pascala dvanáctiletému (sic) Newtonovi.

Poslední dokument vyvolá velké vědecko-patriotické pozdvižení na druhé straně Lamanšského průlivu: Isaac Newton, sláva hrdého Albionu, je delegován na bezesporu talentovaného, avšak vzdor tomu poněkud troubovitého adolescenta, jehož jedinou zásluhou bylo, že dokázal nasát revoluční myšlenky francouzského matematika a filozofa. Newtonův životopisec David Brewster zašle na francouzskou Akademii dopis, ve kterém shrnuje výsledky svých rešerší v Newtonově pozůstalosti: ani stopa po korespondenci „mladého“ Newtona s Pascalem. Brewsterův dopis bude přečten na nejbližším zasedání Akademie, stejně jako korespondence ředitele glasgowské hvězdárny Roberta Granta: Pascalovy dopisy z Chaslesovy sbírky hovoří o objevech, které figurují až ve třetím vydání Newtonových matematických spisů z roku 1726, to jest čtyřiašedesát let po Pascalově smrti.

Chasles nicméně trvá na svém a dodává Akademii jeden rukopis za druhým: dopisy Ludvíka XIV., Jakuba II., Galilea Galileiho, matematika Pierra de Fermata, fyzika Edmého Mariotta a astronoma Christiana Huygense, které všechny přímo či nepřímo dosvědčují, že Newton vyšel ve svých pracích z neznámého spisu, v němž Pascal rozvedl Galileovy a Keplerovy myšlenky.

Robert Grant pošle Akademii nový dopis: v Galileově dopise z Chaslesovy sbírky, datovaném roku 1641, hovoří Galileo o Saturnových prstencích, které budou objeveny až o čtrnáct let později. V témže dopise si Galileo stěžuje na svůj „horšící se zrak“, jakkoli je notoricky známo, že byl slepý jako patrona už přinejmenším pět let.

Slepý? V žádném případě, odpovídá Chasles: Galileo zveličil své problémy se zrakem, aby se chránil před inkvizicí. Z nově dodaných rukopisů nadto vyplyne, že před svým definitivním oslepnutím stačil zhotovit dalekohled, který mu umožnil objevit Saturnovy prstence. Od Galilea se dalekohled dostal k Pascalovi, od Pascala k francouzskému astronomovi Boulliauovi, od Boulliaua k Holanďanu Huygensovi, který sklidil všechnu slávu zveřejněním „svého“ objevu Saturnových prstenců. Na všechno existují důkazy: stačí si pozorně přečíst dopisy jednotlivých aktérů.

Po Anglii se vlastenecké rozhořčení zmocní Holandska – zatímco Italové se radostně podivují nad dosud neznámými Galileovými zásluhami.

Polemika potrvá přes dva roky, přičemž na každou další nesrovnalost reaguje Chasles novým dokumentem, který rozpor vysvětluje. První pochybnosti se jej zmocní až po zevrubné expertize údajných Galileových dopisů ve Florencii. Závěr expertizy je jednoznačný a neúprosný.

Chasles konečně připustí, že jeho důvěra byla zneužita, a Vrain-Lucas je pohnán před soud. Obhájce hájí svého klienta poukazem na „národní zanícení“, které Vrain-Lucase přivedlo k jeho ilegálnímu, leč přesto „vlasteneckému počinu“. V bujaré atmosféře soudního líčení – Vrainova troufalost a Chaslesova bezbřehá naivita jsou zdrojem veselí pro publikum i soudce – je padělatel odsouzen ke dvěma rokům vězení.

Během své osmileté kariéry Vrain-Lucas nicméně ozřejmil řadu otázek, jež si kladla evropská historiografie a filologie. Namátkou:

Proč nebyl král Karel VII. po boku Johance z Arku, ana dobývala Orléans?

Anžto dlel u své milenky a nechtělo se mu do války.

Vládly mezi Kolumbem a Ferdinandem II. chladné vztahy, jak tvrdili někteří kronikáři?

Pomluvy, sprosté pomluvy.

Jakým jazykem hovořil Noe se svou rodinou? Svatý Jeroným znal odpověď už před patnácti sty lety.

Zda se Jidáš vskutku oběsil, jak referuje svatý Matouš?

A co Pilát Pontský, litoval svého činu?

Atd.

Odmyslíme-li si svérázný pravopis, umné starotvary a rozličná vymknutí z vazby, jež měly dopisům dodat větší historickou patinu, dává Vrain-Lucasova imaginace zhruba následující:

Jidáš Iškariotský Máří Magdaléně

SVÉ SESTŘE V KRISTU POZDRAVENÍ.

CO MOHU ODPOVĚDĚT? CO JINÉHO, NEŽLI ŽE TRPÍM A BUDU TRPĚT DEN PO DNI A KAŽDOU NOC, CO MI BŮH ROZHODL UDĚLIT? JAK JSEM JÁ, UČEDNÍK A ZVĚSTOVATEL, PŘÍTEL MONTANŮV, NEJOBRATNĚJŠÍHO Z ŘEČNÍKŮ, A MOUDRÉHO PAVLA, TÉŽ ZNALÉHO RÉTORIKY, JAK JSEM MOHL NEPROHLÉDNOUT LSTIZRÁDNÉ SLIBY ŘÍMANŮ?

TRPÍM PŘÍLIŠ, MÁ SESTRO V KRISTU, A LOUČÍM SE S TEBOU.

ODPUSŤ MI, JAKOŽ I ON MI ODPUSTIL.

JIDÁŠ

Svatý Jeroným Sulpiu Severovi

DRAHÝ PŘÍTELI,

MEZI LISTY, KTERÉ VÁM DORUČÍ POSEL, SE NACHÁZÍ JEDEN NEOBYČEJNÉHO VÝZNAMU, PŘEDEVŠÍM PROTO, ŽE JEHO PISATELEM JE JEŽÍŠ, SPASITEL LIDSTVA, A TAKÉ PRO DŮKAZ, KTERÝ OBSAHUJE, TOTIŽ ŽE PRVNÍM JAZYKEM NA SVĚTĚ, TEDY TÍM, JÍMŽ HOVOŘILI POTOMCI NOEMOVI, BYLA KELTŠTINA NEB GALŠTINA, ZE KTERÉHOŽ PŮVODNÍHO JAZYKA POVSTALO POSLÉZE TOLIK NÁŘEČÍ, KOLIK JE NÁRODŮ.

NUŽE, NELZE SE TOMU VZPÍRAT, NEBOŤ TAK PRAVIL JEŽÍŠ, KTERÝ O TOM NEPOCHYBOVAL. JAKKOLI BYLY ŘEČTINA A DNES LATINA VELMI ROZŠÍŘENÉ JAZYKY, NENÍ SPORU O TOM, ŽE POVSTALY Z KELTŠTINY NEB GALŠTINY, [...] Z NÍŽ NAČERPALY VEŠKEROU INSPIRACI. [...] A O TO SPÍŠE TEUTONŠTINA, JAZYK GERMÁNŮ.

NEMÁM, CO BYCH K TOMU DODAL.

S BOHEM.

TOHOTO III. KVĚTNA CCCCVI.

Kleopatra Juliu Césarovi

KLEOPATRA KRÁLOVNA VELKÉMU CÉSAROVI.

UPOKOJTE SE, MŮJ MILOVANÝ, NÁŠ SYN KAISARIÓN JE ZDRÁV A PŘI DOBRÉM ROZMARU. DOSTALO SE MU VELIKÝCH DARŮ OD MOCNÝCH MÉ ŘÍŠE. [...] ZLÍBÍ-LI SE BOHŮM, STANE SE SMĚLÝM A UCTÍVANÝM VLADAŘEM.

KLEOPATRA J. C.

Kolumbus François Rabelaisovi

DNE XX. LISTOPADU.

MILÝ MLADÝ PŘÍTELI, POKRAČUJI V LÍČENÍ SVÝCH PŘÍHOD, S NIMIŽ JSTE SE TOUŽIL SEZNÁMIT. PO NÁVRATU DO ŠPANĚL JSEM BYL PŘIJAT NA KRÁLOVSKÉM DVOŘE A KRÁL I KRÁLOVNA I VŠICHNI, KTEŘÍ SE TU NACHÁZELI, BYLI VELMI UDIVENI PESTROBAREVNÝMI PAPOUŠKY. [...] VELKÉ CHVÁLY SE DOSTALO TÉŽ KOHOUTŮM, KTEŘÍ PŘEDČÍ NAŠE PÁVY, ALE NEJVĚTŠÍ POZORNOSTI SE DOSTALO DOMORODCŮM, KTERÉ JSEM S SEBOU PŘIVEZL. TI NOSÍ V UŠÍCH A V NOSE ZLATÉ KROUŽKY A ZA TÍM ÚČELEM MAJÍ UŠI A NOS PROPÍCHNUTÉ, ZATÍMCO KŮŽI MAJÍ NIKOLI BÍLOU, ANI ČERNOU, ANI HNĚDOU, ALE BARVY OLIV NEBO JEŠTĚ SPÍŠE VAŘENÉ KDOULE. [...] KRÁL POZORNĚ NASLOUCHAL MÉMU VYPRÁVĚNÍ [...] A KDYŽ JSEM ZPRAVIL JEHO VELIČENSTVO O JEJICH MRAVECH, TOTIŽ ŽE SE JEDÍ NAVZÁJEM A UCTÍVAJÍ MODLY, PRAVIL, ŽE PROPŮJČÍ-LI MU BŮH ŽIVOT A ZDRAVÍ, POTŘE V ZEMÍCH, JEŽ BUDOU V JEHO MOCI, LIDOJEDSTVÍ I MODLOSLUŽEBNICTVÍ. ZKRÁTKA MNE PŘIJAL VELMI DVORNĚ. ČÍMŽ SE S VÁMI LOUČÍM,

CHR. COLOMBO P. RABELAISOVI.

Johanka z Arku Agnes Sorelové

VELEŠLECHETNÁ PANÍ AGNES, PÍŠI VÁM TENTO LIST S VÝTKOU, ŽE JSTE ZADRŽELA KRÁLE V JULLY. ČEKALI JSME HO VČERA PŘED HRADBAMI ORLEÁNSKÝMI, VŠE JIŽ BYLO UCHYSTÁNO, OBLÉKLA JSEM SI PRO TUTO PŘÍLEŽITOST ODĚV, KTERÝ MI JEHO KRÁLOVSKÉ VELIČENSTVO ZASLALO NA VÁŠ POPUD, ZA COŽ VÁM PĚKNĚ DĚKUJI. CHOPILA JSEM SE KOROUHVE, KTERÁ JAKO PRVNÍ ZAVLÁLA NAD MĚSTEM, JEŽ JSME DOBYLI NA NEPŘÍTELI. [...]

PÍŠI TÉŽ KRÁLI A ŽÁDÁM JEJ, ABY NEMEŠKAL A PŘIJEL. VÁS PROSÍM, ABYSTE HO U SEBE NEZDRŽOVALA.

MODLÍM SE K BOHU A BLAHOŘEČENÉ PANNĚ MARII, ABY VÁS UCHOVALI VE SVÉ PŘÍZNI.

19. ČERVNA,

VE JMÉNU JEŽÍŠE A MARIE,

JOHANA ZVANÁ PANNA

Laura Petrarkovi

MŮJ MILOVANÝ PANE, JSEM NAVŽDY VAŠÍ PŘÍTELKYNÍ, VŽDYŤ NEBÝT VAŠÍ SLADKÉ PŘÍTOMNOSTI, ČEMU BY SE PODOBAL DEN? ČEMU BY SE PODOBALA NOC, KDYBY NEPŘINÁŠELA MLADÉ DÍVCE NĚHU A SLAST? BUĎTE MŮJ. [...] ČEKÁM VÁS ZÍTRA NEBO JEŠTĚ DNES PŘI ZÁPADU SLUNCE, ABYCH VÁM MOHLA VYJEVIT, CO NEMOHU SVĚŘIT PAPÍRU. [...]

VAŠE PŘÍTELKYNĚ LAURETTA Z CABRIERE V ÚTERÝ RÁNO.

MISTRU PETRARKOVI V AVIGNONU.

Ke slovu se dostane i Jan Lucemburský, král český. Není jasné, proč cítil potřebu nadiktovat dopis pro syna, který se v podvečer bitvy u Kresčaku nacházel v témže táboře. Avšak cesty Dějin jsou nevyzpytatelné.

SYNU, ZDRAVÍM VÁS.

BŮH MNE ZBAVIL ZRAKU, LEČ NIKOLI SOUDNOSTI. ANGLIČANÉ JSOU POČETNÍ A NEDBAJÍ BOŽÍCH ANI VÁLEČNÝCH ZÁKONŮ. POŽÁDAL JSEM PÁNA Z KLINBERGA A PÁNA JINDŘICHA Z BASILEJE, ABY V BITVĚ SVÁZALI SVÉ KONĚ S MÝM A VEDLI MĚ. VY PAK BUĎTE OSTRAŽITÝ A V BOJI SMĚLÝ.

KRÁL JAN, SYN JINDŘICHA CÍSAŘE, NA SVATÉHO BARTOLOMĚJE LP 1346.

Vrain ve své práci vycházel vedle klasických dějepisných a memoárových děl především ze čtyř zdrojů: Pojednání o různých rukopisných materiálech E. Duvergera (1835), dvoudílné Isografie slavných osobností aneb Sbírky faksimilií dopisů a podpisů A. Mesniera (1828-30), Dějin novodobé filosofie A. Savériena (1760) a diderotovsko-alambertovské Encyklopedie (1751-72), z níž ve svých vědeckých korespondencích vypisoval celé pasáže, které pak opatřil úvodem a závěrečnou zdvořilostní formulí.

Jistě, Vrain-Lucas se při vší své důkladnosti nevyhnul několika přehmatům; za polehčující okolnost budiž zmíněn fakt, že vyráběl v průměru devět a půl padělku denně. Některé dopisy jsou adresovány „císaři Césarovi“, zatímco ještě válčil v Galii jako prostý vojevůdce, jiné „blahoslavenému Vincentu de Paul“, který by tudíž musel být prohlášen blahoslaveným za svého života, dopis Karlu Velikému je psán na papíře s průsvitkou se třemi liliemi, královským znakem rodu Bourbonů ze 14. století, atd.

Nejočividnějším nedostatkem jinak vcelku solidního díla bylo samozřejmě použití téhož jazyka pro stovky různých pisatelů. Ale Vrainova pseudofrancouzština mohla při troše dobré vůle projít jako zpotvořená latina či jakýkoli jiný románský jazyk. Akademii se nadto dostala do ruky pouze malá část podvrhů, vesměs situovaných do 16. a 17. století; ostatní přišly na přetřes až během soudního líčení. Co se nebohého Chaslese týče, je zjevné, že většinu dopisů ukládal, aniž je četl – k tomu se chystal na stará kolena v rámci svého velkolepého projektu Dějin světa.

Po odpykání trestu se Vrain rozhodne věnovat obchodu s bibliofiliemi. Ale už následujícího roku je nanovo odsouzen na základě stížnosti prodejců, jejichž tisky, které přijal do komise, odmítal vrátit.

Po návratu z nového trestu Vrain svůj obchod obnoví a rozšíří jej o kresby a rytiny. Nadále pilně navštěvuje knihovny, z nichž se záhy začnou ztrácet vzácné tisky, zatímco Vrain, praví policejní zpráva, „se každý večer vrací domů s objemnými balíky pod paží“. Vrainovi je zakázán přístup do pařížských veřejných knihoven. Což nese velmi hořce, jak vyplývá z dopisu, který neprodleně posílá ministrovi osvěty a v němž si stěžuje na podezíravost knihovníků. A přestože byl v minulosti odsouzen za padělání historických dokumentů – „mé svědomí je čisté, byť lituji toho, co se přihodilo“.

Leč Vrain-Lucas je napotřetí uvězněn za zneužití důvěry a krádež tisků. Po odpykání nového trestu se vrací do rodného města, kde si zřídí malý antikvariát. Umírá v roce 1881, rok po Michelu Chaslesovi.

Osud se tedy k Vrainovi zachoval krutě a nevděčně: namísto uznání a díků se mu dostalo celkem devíti let vězení. Osud o to nezaslouženější, že jeho případ bude inspirovat literáty, filology i historiky: Alphonse Daudet z něho vytěží román Nesmrtelný, Georges Girard Úplnou sbírku velikánů písemnictví a Marc Bloch podněty pro svou Obranu dějepisectví aneb povolání historika.

Konečně, neboť každý příběh si zasluhuje epilog: v roce 2001, sto dvacet let po Vrainově smrti, předloží Sdružení pro veselejší dějiny se sídlem ve francouzském Nouallaguetu návrh radnímu Châteaudunu na zorganizování veřejné sbírky za účelem vybudování pomníku ve Vrainově rodišti. Dostane se mu následující odpovědi: „Ani po zevrubnějším šetření nenachází městský úřad důvody vyhovět Vaší žádosti. Z Vámi dodaných informací nijak nevyplývá nutnost oslavovat památku několikrát odsouzeného Denise Vrain-Lucase. V žádném případě nelze p. Vrain-Lucase vnímat jako vzor hodný následování. S pozdravem...“