Literatura dává dějinám netoliko tvar
Korespondenční rozhovor s Antonínem Kudlačem. Dějiny a současnost, 6, 2006. Knižně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2013.
Ve vaší knize Rok čtyřiadvacet hraje ústřední roli paměť. Vzpomenete si na svůj první kontakt s minulostí v dětství? Nemyslím tím výuku dějepisu ve škole, kde byly v té době dějiny různě „přepisovány“, ale spíš v rodině, prostřednictvím rodičů a prarodičů…
Začíná to nedobře. Na tenhle typ otázek já neodpovídám.
Proč? Co je na ní špatného?
Protože jsem háklivý na tohle prolínání veřejného se soukromým. Či přesněji řečeno – abych byl s to mluvit o tom, co považuji za své soukromí, musím mít pocit, že ten který zážitek, ta která zkušenost přesahuje z oblasti soukromí do veřejné sféry. Pak ano. Ale můj „první kontakt s minulostí“ je stejně jako moje první soulož věc soukromá. Přinejmenším v kontextu časopiseckého rozhovoru. Teď mi řeknete, že přeháním, a já s vámi budu souhlasit. Přeháním. Ale na věci to nic nemění.
No dobrá. Tak jinak. Jako autora vás evidentně zajímají moderní dějiny, tedy hlavně 19. a 20. století. A co jiná období?
Nejsem si jist, zda mě zajímají dějiny jako takové. Zajímá mě diskurs, který z nich těžíme. Nikoli ta která historická událost, ale její výklad v tom kterém kontextu. Čili politikum spíše než historikum. Plus otázka, jak myslet, jak smýšlet dějiny. V tom jak se skrývá i problém, do jaké míry lze vůbec myslet na základě historického dění, to jest otázka míry našich iluzí, pakliže se o to pokoušíme.
Můj zájem o to či ono období není nikterak selektivní. S tím, že proniknout ducha doby, která netvoří součást naší kultury, tj. identity, je samozřejmě delikátnější. Naše intelektuální a kulturní senzibilita je myslím s to instinktivně pojmout dvacáté a devatenácté století s přesahem do osmnáctého, geograficky je omezena na Evropu. Veškeré naše bezděčné znalosti odkazují na nějakých dvě stě padesát let, to jest k osvícencům. Pak nastává terra incognita, v níž můžeme cestovat – víceméně vnímavě, leč s vědomím, že jsme turisté.
Jak vyjádřit dobu? Na rozdíl od času je v době vedle unikavosti – tu mají společnou – zahrnut i pojem trvání. Historici pracují prvořadě s písemnostmi. Ty ovšem nejsou jen materiálem, v němž lze nalézt tu kterou informaci – skýtají nám i výklad, to jest návod k použití. V téhle perspektivě pak nejde o to, kdo vyhrál bitvu na Bílé hoře, ale o to, jak ji popsali kronikáři. Pravda o době je v tom popisu, nikoli v události samé. V reakci, nikoli akci. Tudíž není důležité, co všechno se stalo, kde kdy vypukla válka, mor nebo industrializace, kdo znásilnil koho a kdo vymřel po přeslici. Otázka nebude znít (alespoň ne prvořadě), „co se odehrálo“, nýbrž jak se o tom psalo, jaký používala tato doba jazyk, jakou měla syntax, v čem byla redundantní, v čem nacházelo dané období svou rétoriku a expresivitu. Neboť v tom všem se skrývá jak událost, tak stav. Opačně to neplatí, událost i stav jsou z podstaty němé. Forma dává vzniknout obsahu, nikoli naopak. Literatura – včetně paraliteratury – dává dějinám netoliko tvar.
Poslední roky se často mluví o prohlubujícím se rozkolu mezi historickou pravdou a historickou pamětí...
Ano, ale dotyčný rozkol existuje odjakživa, to není nic nového. Otázka se klade jinak, proč jsme vůči němu dnes vnímavější? Hrají tu myslím roli dvě okolnosti. Jednak počet „historických pravd“, kterým musíme čelit, což je logický výsledek procesu, na jehož počátku stojí premisa, že všechny pravdy jsou si rovny. A za druhé nedůvěra v dějiny budoucí, která ještě zmnožuje potřebu historických diskursů. Ty pak nejsou vyjádřením dějin, nýbrž požadavkem paměti. A když nám paměť nenabídne dostatečně sympatickou představu o nás samých, dostatečně sympatickou „identitu“, vymyslíme si dějiny jiné a zavzpomínáme si na ně. Jinými slovy identita není chápána ve smyslu „nabytých znaků“, to jest jako něco, k čemu jsem přišel jako slepý k houslím, co jsem spontánně načerpal ze společenského prostředí, co mě bezděčně sbližuje s lidmi podobného zázemí, co předurčilo mé kulturní a společenské reflexy, zkrátka co mi udělilo „totožnost“, ať už je mi sympatická, nebo ne. Dnes je identita záležitost narcistní a potažmo spotřební – „Dejte mi támhlectu z tý horní poličky“ –, vyjádřením požadavku. Což nás svým způsobem vrací do 19. století, ať už jde o nacionalismus v postkomunistickém světě nebo o komunitarismus v západní Evropě. Nejde tolik o to existovat vedle druhého jako jemu navzdor. Mít nejen svůj prostor, ale i své výsady a svá specifika. Čili: všichni jsme si rovni, ale já mám navíc něco „svého“. Nejlépe nějaké ty „kořeny“. Osobně mám člověka za flóru nekořennou, ale vyslovit tohle dneska je bezmála nekorektní.
Jednadvacáté století ve znamení devatenáctého?
Padesátá až osmdesátá léta 20. století byla jedním ze vzácných okamžiků v dějinách západního myšlení, kdy zájem o alteritu tvořil podhoubí veškeré společenské reflexe. Zájem, nikoli pouhý „respekt“ či víceméně zlhostejnělá „solidarita“. (Mluvím o západní Evropě, na východ od Rozvadova to bylo složitější, a odtud myslím pramení i současné neporozumění jedněch s druhými.) Šlo o období, kdy bylo zdá se snazší srozumitelněji a přesvědčivěji definovat ono quod commune est, které v netotalitní zemi umožňuje spravovat život v obci. A ta definice paradoxně odkazovala nikoli k tomu, „co máme společného“, nýbrž k tomu, „co nepatří nikomu“ – neboť pouze toto je nám reálně společné.
Pokud se domníváme, že aktivní zájem o alteritu je vzdor všem kontradikcím, problémům a rizikům, které s sebou nese, zajímavější variantou historického projektu, pak ano, pak lze mluvit o regresi.
Nedávno vyšel v nakladatelství Torst váš nový román, Příhodná chvíle, 1855, který pojednává o pokusech některých evropských vystěhovalců založit v Americe tzv. „svobodné osady“. Myslíte si, že utopické myšlení a touha po realizaci snů o ideální společnosti v uzavřených komunitách je záležitostí minulosti, nebo je to snad nějaká antropologická konstanta?
Utopie se nám lepí na paty odjakživa. Ve dvojí podobě, literární a praktické. Velká většina literárních utopií předpokládá pro ideální společnost více či méně totalitní schéma. „Přísnými zákony“ bombardují své občany Diodóros, Platón, More, Campanella, Mercier, kdekdo. Svobodomyslných výjimek je málo, nejslavnější z nich je Rabelaisova Theléma – Čiň, co je ti libo neboli Dělej si, co chceš.
Do praktické utopie ve smyslu alternativy života v obci můžeme při troše dobré vůle zařadit většinu mnišských řádů, heretiky a mystické komunity, jezuitské a dominikánské experimentální indiánské osady v Jižní Americe atd. V 19. století dojde k dvojímu zásadnímu zlomu jednak s nástupem teoretické literatury – na způsob Jak se státi úspěšným utopistou –, jednak proto, že většina utopických experimentů bude napříště probíhat mimo náboženský rámec.
Příhodná chvíle není v mých očích konfrontací teorie (resp. ideologie) a praxe – přestože takto bude nejspíš vnímána –, nýbrž konfrontací diskursů, poukazem na mechanismus té či oné rétoriky. Ergo viz výše.
Je podle vás dnes ještě možné napsat klasický historický román v takové podobě, jak jej postulovalo 19. století a jaký u nás přetrvával až do relativně nedávné doby? Máte nějakého oblíbeného autora historické prózy, který by byl blízký vašemu srdci?
Nevím přesně, co tvoří specifičnost historického románu. Řekl bych, že historický román je román, jehož zápletka se odehrává v minulosti a v němž historické události ovlivňují jednání postav. Detektivní příběh předpokládá detektivní zápletku a milostný román cos poutavého o lásce. V pohádce dupe drak, v historickém románě Žižka. Můžeme se nicméně shodnout na jednom: Tři mušketýři vypovídají o devatenáctém, nikoli o sedmnáctém století. O sedmnáctém nás mohou poučit po způsobu učebnic, z nichž čerpají, ale nic z něho nevyjadřují.
Pokud se za tím postulátem skrývá ctižádost à la Scott nebo De Coster povzbudit národní cítění čili patriotismus (resp. nacionalismus, ona jsou to marná sláva synonyma), to je dnes patrně náročnější vzhledem k oné inflaci historických pravd, o které byla řeč zkraje. A druhořadě i vzhledem k všudypřítomné politické korektnosti, která nám – vzdor alibistickému argumentu, že jde o příběh z minulosti – brání v dalimilovských replikách typu „Když Němce potkáchu, nosu mu uřezáchu“. Což se dřív smělo, protože jsme se ještě nekamarádili.
Konečně 20. století vneslo do žánru nové prvky – postava-vypravěč, polyfonie atd. –, bez kterých by nám bylo líto se obejít.
Ale možné to je, proč ne.
Autory historických próz dělím na dobré a špatné, to jest na ty, kteří umějí napsat větu, a na ty, kteří se to do smrti nenaučí. Druhých je pohříchu čím dál víc, ale to není problém jednoho konkrétního žánru.
Býváte označován za postmoderního autora. Jaký je vlastně váš vztah k postmoderně?
Mně je srdečně jedno, zač jsem považován. K postmoderně mám vztah postmoderní podobně jako k moderně mám vztah moderní, ke klasicismu klasicistní a k baroku barokní. Postmoderna, jakkoli jde o trochu neustálený pojem, říká přinejmenším jedno, že totiž to, co charakterizuje modernu, už není s to tlumočit stav lidského myšlení v západní civilizaci. S čímž a priori souhlasím. Pokud naopak vsadíme na druhý význam slova, tj. „překonání“ moderny, resp. avantgardy čímsi novým, s tím nesouzním. Literatura je od toho, aby byla s to přenést dynamiku jedné doby do jiné. Job, Pantagruel, Gulliver, Candide, Bouvard a Pécuchet, Idiot, Odysseus, Murphy jsou mi současnými romány: v literatuře existují různé doby, ale jen jeden čas.
Často se zabýváte jazykem a jeho různými formami a proměnami. Sledujete češtinu užívanou v současných masmédiích? Co jí říkáte?
Máme jazyk, jaký si zasluhujeme. A naopak: jaký jazyk, takový kmán.
Které změny v české společnosti, k nimž došlo v době po vašem odchodu do Francie, považujete za nejdůležitější? Co vás při prvním návratu do Prahy po roce 1989 nejvíc překvapilo, ať už příjemně či nepříjemně?
Má nepřítomnost byla relativně krátká, necelých pět let. Navíc jsem během těch pěti let setrval v kontaktu s českou realitou, už jenom proto, aby skončila co možná nejdřív. Čili při prvním návratu, tj. v prosinci 1989, jsem vstoupil do důvěrně známého kontextu. Líbily se mi zejména první tramvaje zmalované nevkusnými reklamami. Jak úlevné vidět jinou barvu než rudou! Oko si odpočalo, duše pookřála.
Co se týče změn, nejdůležitější je myslím – neboť zahrnuje všechny ostatní – návrat časovosti. Tedy konec bezčasí, historického i individuálního.