Příhodná chvíle, 1855
Florence Pellegriniová
Část studie Florence Pellegriniová „Flaubert a Ouředník aneb dějiny jako fraška“, věnovaná Příhodné chvíli. Celá studie zde.
[...]
Rovněž pro Příhodnou chvíli, 1855, Ouředníkovu v pořadí druhou do francouzštiny přeloženou prózu, je příznačná ustrnulá řeč lidské hlouposti, neodbytná a tyranská. Jedná se o polymorfní vyprávění, dopis i palubní deník, o zániku anarchistické utopie v planém řečnění. V obou knihách nacházíme stejné fraškovité zjednodušení: v Europeanách zjednodušení dějin na soubor dat a frází z druhé ruky; v Příhodné chvíli zjednodušení rovnostářského ideálu na loď bláznů, kde jsou si všechny názory rovny. („Ale když budou všechny názory platit stejně, podle čeho se bude rozhodovat?“ ptá se bezelstný osadník ve chvíli, kdy loď přiráží ke břehům Brazílie, s. 88.)
Žánrově nemají obě knihy mnoho společného. První text je nezařaditelný, jedná se o jakousi hybridní formu diskursu; povaha druhého je akademičtější, odkazuje ke známým a popsaným literárním žánrům. První část románu představuje dlouhý dopis z března 1902 – z roku, ve kterém vyšlo Leninovo Co dělat? –, adresovaný zakladatelem kolonie kdysi milované ženě; druhou část zaujímá deník italského osadníka Bruna a tvoří ji opět dvě části: tou první je cestopis pojednávající o plavbě z Le Havru do Ria (leden až duben 1855); druhou část představuje deníkový záznam z 15. října 1855, který podává zprávu o šesti měsících existence kolonie Fraternitas.
Dva autorovy texty tedy odpovídají dvěma odlišným literárním tvarům, jimiž nicméně prosvítá táž literární ambice: zachycení „pravdy doby“ prostřednictvím jejího specifického „jazyka“, kterým jedině promlouvá. V případě Příhodné chvíle běží o devatenácté století, a inscenace jeho „jazyka“znamená pro Ouředníka přijetí konkrétních žánrových omezení.
Text je laděný satiricky, vzdor 19. století se nám vybaví Voltaire nebo Diderot. [...] Úvodní část tvoří dopis z pera anonymního teoretika utopie, kterého nadšený osadník, vypravěč druhé části, nazývá „Starším bratrem“. Pisatel úvodního dopisu, připomínající tak trochu Candida – poučeného Orwellem –, podává zprávu o krachu rovnostářské kolonie. Říká: „Mým životem je mé dílo“ (s. 10), ale je třeba podotknout, že „román“, který ze života vytváří, aby se zavděčil „rozmaru“ své dámy, se nezrodil pod šťastnou hvězdou:
Svět je holé šílenství. Člověk se rodí v okovech. Do světa zášti a zla. V chladu – hledá si cestu za hnitím. Málokdo touží stát se zabijákem, ale málokdo odmítne zabíjet. Bez konce táhne zlo dějinami. Vozy po zablácených pěšinách. Nevím, zda porozumět zlu činí člověka jasnozřivějším. Nevím, zda jej to činí silnějším v očekávání smrti. Vím jen jedno: na svou vlastní čekám klidně, odevzdaně a bez lítosti. (s. 38.)
Zde pisatel svůj dopis končí, aby „přenech[al] slovo jinému“ (s. 12).
Následuje líčení cesty osadníků v podobě deníku mladého Bruna. Hned na prvních stránkách nalezneme „soupis potřebností“, to jest „výstroj pro osadníky podle seznamu, který vypracoval Zeffirino Soldi“ (s. 43 [1]), jakož i jména všech 55 italských účastníků (s. 44–48). Dále popis různých předmětů, míst, a samozřejmě promluvy protagonistů budoucího dramatu. Děje je zde málo; deník bezelstného osadníka – naivního antihrdiny, jehož poctivé víře se může vyrovnat jen maniacká úzkostlivost Flaubertových písařů – zachycuje debaty a rozepře, prohlášení a výroky, vyhlašování stanov a výsledky neustálého hlasování, tj. milníky všedního života osadníků, kteří se nalodili na Jižní Kříž. Záznamu neunikne nic, ani „Ach tak“ (s. 89) jedněch a „Co jsem vám říkal?“ (ibid.) druhých, které jaksi bezděčně pronikají do vypravěčského partu. Z rozmanitých důvodů, jazykovým neporozuměním počínaje (v Příhodné chvíli je často řeč o tlumočení a překládání; Němci, Italové, Francouzi, Slované a Američané žijí v pospolitosti, ale na předsudky jedněch o druhých to nemá žádný dopad) a zjevným ignoranstvím konče („O anarchii toho vím vlastně málo,“ s. 87), konflikty a třecí plochy se množí. Nekonečné „hlasovací návrhy“ ani „schválená nařízení“ na tom nemohou nic změnit. [...]
Tři měsíce řečnění ničím nepřispějí ke zmírnění propastných protikladů v lůně jednotlivých skupin i mezi skupinami navzájem; každý trvá na jasně vytyčených, a proto nesmiřitelných názorech. Když se osadníci vylodí v Riu a chystají se na cestu do osady – tedy kromě těch, kteří „změnili názor, a žádali nazpátek peníze, které mezitím odevzdali“ (s. 92):
Zeffirino zorganizoval pochod městem, kterého se zúčastnilo asi 70 lidí, v trojstupech a s nářadím na rameni, muži, ženy a děti. Pochodovali hlavní třídou až k císařskému paláci a zpívali zpěvy o práci. Před palácem měl Zeffirino slavnostní projev, ve kterém říkal, že osadníci jsou milovníci svobody, kteří uprchli ze žaláře civilizace, aby vrátili důstojnost lidské práci a nastolili v Brazílii vládu osvobození člověka. Papír s projevem pak nechal kolovat v hostinci. Decio měl uštěpačné poznámky a ptal se, co je to ta vláda osvobození člověka a jestli ji bude nastolovat Zeffirino.
Ptal jsem se Giacoma, co si myslí o svobodě a kdy by mohla nejdřív nastat. Říkal, že si myslí, že nastane, až věda odhalí všechny přírodní zákony. Až budeme znát přírodní zákony, nebude zapotřebí jiných, které jsou vždycky s přírodními v rozporu, protože nevycházejí z opravdových potřeb člověka. Problém svobody pak prý bude vyřešen. Nikdo už nebude moct tvrdit, že k životu ve společnosti je zapotřebí nějaké hierarchie, politické správy nebo vedení. To všechno je despotické, protože je to člověku vnucováno jinými lidmi a ne přírodou. Člověk podléhá přírodním zákonům a basta. (s. 91–92)
Konec debaty, není o čem se diskutovat, „basta“, jak říkají Italové (stereotypní charakteristika italské postavy funguje stejně jako předchozí německé „Najn, najn!“, s. 63), samozřejmě nezabrání dalším hádkám a rozepřím. Do rozhovorů pravidelně proniká otázka svobody, otázka emblematická, ale s níž autor nakládá stejně jako se všemi ostatními. Namátkou: mají být černoši vyzváni, „aby s námi jeli do osady a zakládali nový svět, kde nebude důležité, jaké kdo je rasy“ (s. 61), když je „na druhé straně patrné, že černoši se v práci dvakrát nepředřou“ (s. 62)? A co ženy? „Ty se uhlídají samy,“ soudí Zeffirino (s. 49) – jenže „většina [z nich] trpí starými předsudky a odmítá polyandrii“ (s. 101). Nebo: „Ženy jsou společné, i pro Němce a Portugalce, ale většina z nich chce spát jenom s někým, protože jsou rovnoprávné.“ (s. 113) Nebo: „Pak najednou [Florinda] začala spát nejméně se šesti nebo sedmi osadníky najednou. Někteří muži jsou z toho rozpačití, říkají, že mít dva nebo i tři partnery je normální, ale sedm že je moc.“ (s. 118)
Jako pro Europeana je i pro Příhodnou chvíli příznačné opakování: návratnost týchž promluv nebo prvků syžetu, případně v drobných variacích.
Opakování je i princip závěru knihy, a ohlašuje tak i postupné umlkání příběhu. Román nabízí čtyři deníkové závěry, přičemž všechny jsou datovány 15. říjnem 1855. Čtyřikrát je zachyceno totéž období – šest měsíců, které vypravěč strávil v osadě –, takže opakování poskytuje čtvero výkladů ke stejným událostem; všechny verze jsou z Brunova pera, některé se vzájemně doplňují, jiné se vylučují. Každá verze událostí je vždy kratší a beznadějnější.
Verze první, patnáct stránek svědomitě popisujících osadu a neskrblících statistickými údaji: 38 domů, 170 obyvatel včetně 57 nově příchozích z Jižního kříže, 25 školních žáků mezi 5 a 12 lety, 2000 reisů na dluzích, které osadníci nadělali u dodavatelů, obchodníků a dalších, 250 g denního přídělu masa na osobu. Tituly knih z místní knihovny: „Nová Heloisa od Jean-Jacquese Rousseaua, Prohlášení o právech člověka a občana, dvoudílná Cesta do Ikarie od Etienna Cabeta, Rok 2440 od Sébastienna Merciera, svázaný ročník týdeníku Za větrem, román Miloval jsem a byl milován (bez autora), zemědělské příručky a podobně. Tři nebo čtyři knihy jsou v němčině a jedna italská, Anarchisté: pohled duševního lékaře od dr. Cesara Lombardia.“ (s. 100) Hesla na zdech školy: Všichni lidé jsou si bratry, Rovnost v radosti, ne v bídě, V jednotě je síla, Jeden za všechny, všichni za jednoho, Bůh neexistuje, člověk však ano (s. 104). To vše doplněno zprávou o dění v bratrské osadě: nekonečné spory, nevraživost, vzrůstající podezíravost, rezignace či dezerce osadníků a konečně i nález „prvního zabitého“ (s. 107).
Verze druhá, třináct stránek, na nichž se opakují tytéž věty nebo jejich varianty ve stručnějším a kolážovitějším stylu. Číselné údaje se liší a nápisy na školních zdech také: Čiň, co je ti libo, Všechno všem, nic jednomu, Rovnost ve svobodě, ne v otroctví, Bez svobody není disciplíny a Lidstvo spěje k blahobytu, míru, osvobození ženy, anarchii a harmonii. (s. 116). Osada zbrojí („Nakoupili jsme čtyři nové ručnice,“ s. 120), je zřízen soud a zloděj, který z obecní pokladny ukradl 500 reisů a byl dopaden na útěku, je odsouzen k smrti.
Verze třetí, šest stran. Napětí a konflikty v osadě si vyžádaly sepsání osadní ústavy a „Listiny osadních povinností“ (s. 131). Spíše než „řeči, které se vedou“ tu mladý Bruno tlumočí oficiální diskurs, podává zprávu o úkolech, zákazech, příkazech a „důtkách druhého stupně“ (s. 133), které – ve jménu transparence („Všechno je veřejné, diskuse i rozhodování“, s. 129) – řídí a plánují „svobodnou“ existenci jednoho každého: „Je nezbytné, aby v osadě zavládl pořádek, protože jinak se nestaneme předvojem nové společnosti. Anarchie není libovůle a svoboda musí být odpovědná vůči tomu, co ji umožňuje.“ (s. 129) Ostatně: „Individuální svoboda je dočasně pozastavena, protože se ukázalo, že k ní lidé nejsou ještě zralí, i když zůstává naším cílem s přihlédnutím k tomu, že je prvním předpokladem harmonického rozvoje.“ (s. 130)
Verze čtvrtá, dvě strany. Tento poslední možný závěr dlouze evokuje vypravěčův sen, ve kterém mu jeho zemřelá matka přiřkne jeho vlastní hrob. Šest měsíců života v osadě se tu smrskne do několika znepokojivých řádek:
15. října. Nejsem si úplně jistý, zda je dnes 15. října. Toho dne se narodila má matka. Přestal jsem si psát deník, když jsme dorazili do osady. Nevím, čím bych měl vlastně začít. Narodila se v Casalvieri nedaleko Říma. Před několika týdny se mi zdálo, že je mrtvá. Ležela na posteli v černých šatech se sepjatýma rukama, okolo hořely svíce a na židlích seděly tři staré ženy, které jsem neznal. Stál jsem u postele, když najednou otevřela oči a přiložila si prst na rty. Pak vstala a pokynula mi, abych ji následoval. Plačky seděly na židlích, něco si šeptaly a ničeho si nevšímaly. Matka vyšla z domu, chtěl jsem se k ní připojit, ale pořád byla šest nebo sedm kroků přede mnou, i když jsem zrychloval a snažil se ji dohnat. Potom jsme se ocitli na hřbitově, matka se zastavila, přiblížil jsem se až k ní, ale dotknout jsem se jí nemohl. Matka ukázala na nějaký hrob a řekla Tady teď bydlím a pak ukázala na jiný a řekla Tady bydlíš ty, budeme se teď vídat častěji. Chtěl jsem ji vzít za ruku, ale nešlo to. Pak se začala pomalu propadat do země, ale nepůsobila ani vyděšeně, ani překvapeně, dívala se na mě vážně, možná i trochu přísně, a mizela v zemi, a když už jí vykukovala jen hlava, zavřela oči a zmizela docela. Jsme tu už šestým měsícem. Decio se vrátil do osady, přinesl si sekeru a chtěl podetnout stožár na nádvoří, na kterém vlaje rudočerná vlajka. Přivedl s sebou tucet bývalých osadníků a několik Indiánů, jeden z nich se pořád zubil a mával mačetou. Skoro všichni byli opilí. (s. 137–138)
Utopické ideály osady Fraternitas se rozpadly v nemožnosti sloučit individualismus a kolektivní zájem, který osadníci nikdy nedokázali jasně definovat. Brazilská osada, tropická obměna fourierismu a představ o rovnostářském a kolektivním štěstí, není s to přežívat jinak než na základě omezování osobní svobody, na niž „lidé nejsou ještě zralí“, na základě násilí a zaslepenosti. Symboly návratu do osady jsou „sekyra“ a „mačeta“; „Skoro všichni byli opilí“ ukončuje příběh. Ze svědomitého popisu osadního světa zbyl jen smutek a zklamání a idealista Decio se proměnil v boha pomsty. V Brunově morbidním snu se rýsuje klid blízkého konce, zatímco artikulovaná lidská slova a žalozpěv nejasných teorií zanikají v dementním úsměvu indiána a všeobecném opilství. Brunovi, svým způsobem už mrtvému – „Tady bydlíš ty“ – nezbývá než umlknout také a případ Fraternitas může upadnout do nejzazších záhybů paměti nebo zmizet v oblaku alkoholových výparů.
[...]
Přeložila Eva Pelánová.