Pozoruhodnosti naší osady

Radim Kopáč

Uni, 5, 2006

Pět let po knižním vydání European, dodnes přeložených do jednadvaceti jazyků, publikuje všetečný Patrik Ouředník titul, který by mohl být ouverturou k těmto stručným dějinám dvacátého věku – knihu Příhodná chvíle, 1855, rozdělenou na dvě části, stylizované coby dopis a deník. Tu první píše v březnu 1902 zestárlý anarchista zklamaný jak v lásce, tak v ideálech, tu druhou, s datací leden-říjen 1855 a koncem otevřeným do čtyř stran, anonym z jihoamerické osady Fraternitas, v níž se skupina Evropanů pokusila uvést v praxi společnost bez práv a povinností.

Podobně jako byla Europeana (ale třeba také vzpomínkový Rok čtyřiadvacet) postavena na principu hry, v jejímž rámci se v knize jednak mísily žánry, tj. beletrie s esejistikou, jednak se prolínaly příběhové roviny, tedy chronologicky řazené příhody z „malých“ a „velkých“ dějin, a jednak do kanonizované historie autorským přičiněním pronikala řada sugestivních výmyslů a mystifikací, tak je i v Příhodné chvíli, 1855 patrných několik apriorních autorských plánů, řekněme v duchu estetiky uměleckého experimentu; i když ne nutně plánů redukujících prostor, do něhož je následně třeba vtěsnat text – tak, jak se o to pokoušeli třeba členové francouzské Dílny potenciální literatury Perec, Calvino, Roubaud nebo Queneau. Ouředník proti sobě v knize staví nejen dva žánrově různé textové bloky, které jdou notabene proti časové logice, tedy to, co nastane, předchází tomu, co již proběhlo, ale předně modeluje dvojici poeticky naprosto odlišných vypravěčů.

Stařec anarchista ve svém dopise sumarizuje svůj život, jejž se marně snažil „v daleké Brazílii“ proměnit ve smysluplné „dílo“. Jeho vervní obhajoba široké cesty vášně, po které by měl člověk od narození do smrti kráčet, touha „být nebezpečný“ jakékoliv ideologii, systému, náboženství nebo modlářství, vztekle, ale s noblesou zatracuje společenské normy stejně jako kánony současné literatury, v nichž spatřuje jen různé podoby týchž mechanismů moci. Jeho filipika je ale zároveň probarvena smutným skepticismem, který ve dvacátém století formuloval Fromm, a to v pojmu „strachu ze svobody“, jenž v praxi jakékoliv popření a rozvrácení systémové a mocenské hierarchie vylučuje. Notabene anarchistova řeč požírá sama sebe: pakliže zatracuje rozum, tedy vědu i filozofii, popírá i jakkoliv sympaticky kritický myšlenkový koncept, který autor do svého textu ukládá.

Hlas neznámého osadníka na stránkách jeho deníku v druhé části knihy zaniká jiným způsobem: věcný, pedantsky evidující, v některých pasážích až lehce naivní styl psaní vůbec nepřipouští existenci autorského subjektu, cele se propůjčuje anebo dokonce obětuje – možná že právě v duchu anarchistického rovnostářství a altruismu – hlasům, které ho obklopují a jimž naslouchá: nejprve během tříměsíční plavby k břehům Jižní Ameriky, později, s půlročním odstupem, už v samotné osadě Fraternitas, jejíž pozvolný rozklad se zrcadlí hned ve čtyřech rozdílně formulovaných, realistických i snových verzích závěrečných stránek deníku. Příběh sice v Příhodné chvíli, 1855 zůstává jakoby nedořečený, s otevřeným koncem, ale pointu nabízí jednak předsunutá epistolární konfese, jednak četné události symbolické povahy, které výpravu od počátku provázejí a jež jsou diaristou svědomitě zaznamenávány.

Před účastníky plavby se sice dennodenně obnažuje čára horizontu, kterému plují vstříc, zároveň ale jako by putovali po vertikále: i oni totiž pomyslně staví mytickou Babylonskou věž, triumf lidské dokonalosti, a také jejich pokus je odsouzený k nezdaru. Jazykové bariéry mezi Italy, Němci a Francouzi působí v debatách o společné budoucnosti od počátku rozkladně a deprimují všechny strany; množí se spory, hádky, nevraživost. A podobně jako slovo selhává v této hře i tělo – dobrodružnou cestu provázejí neštěstí, náhlá úmrtí, zranění, onemocnění, výbuchy vzteku, záchvaty paniky. Brzy se ozvou hlasy několika těch, kteří si jsou rovnější a vynucují si organizaci budoucí komunity a nutnost jejího odpovědného vedení. Pak je zřejmé, že čím jsou anarchisté blíž svému cíli, tím víc je jim jejich proklamovaná svoboda na obtíž – až se lákavá teorie promění, podobně jako v Orwellově Farmě zvířat, ve skutečnou a nepřekonatelnou překážku. Nalezený deník na svých posledních stránkách už jen ironicky konstatuje „čtyři největší pozoruhodnosti naší osady“, jimiž jsou „bída, závist, podezíravost a alkoholismus“.

Subverzivní myšlení, nebo jakékoliv myšlení proti proudu, sice může být inspirativní, vzkazuje Patrik Ouředník svojí novou knihou, ale běda těm, kdo se pokusí myšlenku anarchistické (anebo socialistické či jakékoliv jiné) utopie převést do praxe. Minimálně o dvou takových nezdařených pokusech, které si ovšem kromě bídy, závisti, podezíravosti a alkoholismu do svých deníků zapsaly taky na sta tisíce mrtvol, pojednávají třeba právě výše zmíněná Europeana.