Svoboda na čestné slovo

Jiří Holub

A2, 24, 2006

Europeana. Stručné dějiny dvacátého věku jsou – technicky vzato – osobitou a ohromující realizací Bachtinova konceptu různořečí: kontrapunkt hlasů, které se překřikují, hádají, protiřečí si, zesměšňují jeden druhého a dohromady tvoří jeden obrovský a obludný karneval. Jde o rozvinutí stylotvorného postupu předchozí Ouředníkovy prózy, Roku čtyřiadvacet. Jen místo uvozujících „Vzpomínám si“, a tedy i sjednocujícího subjektu vypravěče, promlouvala neurčitá lidská masa anebo její vůdci – „Říkalo se“, „Lidé věřili“, „Svědkové Jehovovi říkali“, „Psychiatři říkali“ apod., kterou spojovalo v celek Ouředníkovo kompoziční a navýsost ironické gesto. Vznikl tak text, který jednak znevažuje utopický patos minulého století a jednak ho stejně jako v Roce čtyřiadvacet může čtenář – jak poukázal Václav Bělohradský – libovolně nastavovat o další chytlavá hesla politických, vědeckých, uměleckých, náboženských ideologií a jejich zvrácené důsledky.

Starý anarchista, románový hrdina

Příhodná chvíle, 1855 již není dílo takto experimentálně otevřené a interaktivní, třebaže se v druhé jeho části výše zmíněný polyfonní princip po svém variuje. Je to dáno tématem: nejde o „historii“ celého století, o události a myšlenky, které se dnešního publika stále bezprostředně anebo zprostředkovaně dotýkají, nýbrž o „mikrohistorii“ několika set anarchistických blouznivců z půle devatenáctého století, která ve všeobecném povědomí chybí, a to nikoli jen proto, že jde o smyšlenku. Z hlediska rozsahu látky to, co by se v Europeanách vtěsnalo do půl odstavce, je zde rozvedeno v knihu. Její „uzavřenost“ ale hlavně určuje skutečnost, že se o událostech dozvídáme prostřednictvím dvou fiktivních vypravěčů, jejichž protikladné charaktery mají zásadní význam pro pochopení a vychutnání Ouředníkovy prózy.

První z nich je revoluční intelektuál 19. věku par excellence, jenž se zrodil z myšlenek osvícenství, romantismu a soudobých sociálních teorií. Jeho dopis, který tvoří první část Příhodné chvíle, 1855, je nepodepsán, toliko datován březnem 1902. Adresátkou je žena, kterou pisatel kdysi vášnivě a marně miloval, jak se sluší a patří na pořádného romantického rozervance, a jejíž jméno je rovněž zamlčeno. Nyní na sklonku svého života se na její výzvu chápe pera a hodlá jí vylíčit, co důležitého se mu za posledních padesát let přihodilo. A píše jakousi závěť, obhajobu a traktát zároveň. Stručně v něm shrnuje svůj původ, líčí historii svého životního díla – založení anarchistické osady v Brazílii – a nastiňuje svůj světonázor. A právě tady – ve střetu mezi ideou a slovem, mezi pisatelovými názory a tím, jak jsou podány – se děje první část Ouředníkovy ironie. Starý anarchista touží po chvíli, kdy lidé opustí veškeré instituce starého řádu, stát, město, rodinu, a vyvázáni z jakýchkoli společenských práv a povinností se stanou svobodnými, a stejně tak sní i o tom, že k dorozumívání už nebude potřeba slov, která komunikaci jen zatemňují, a lidé „ spolu budou rozprávět toliko pohledem svých očí v nekonečné lásce a milosti, ve vzájemném porozumění svobodných bytostí“. Za¬vrhuje proto také literaturu, všechny její rétorické prostředky a úskoky a v obecné rovině odmítá jazyk úplně. Jenže sloh jeho dopisu se jen hemží rétorickými ozdobami a prostředky, řečnickými otázkami, smělými metaforami, umně konstruovanými periodami, hyperbolami, parabolami, litotes a samozřejmě nechybějí citáty a odvolávky na velké muže vědy a umění a významné události. Pisatel odmítá vyprávět svůj život jako román, jak by si přála adresátka. Z vlastního líčení ale vychází právě jako tragický románový hrdina – jeho narození provázelo osudové znamení („Narodil jsem se v den, kdy byla v krvavé zteči u Trocadera potlačena španělská revoluce.“), jeho život je poznamenán údělem vyvržence (je nemanželský syn služky), zakusí milostnou prohru a nakonec skončí fiaskem i jeho projekt utopické osady v Novém světě. Přesto se necítí poražen („Avšak krátkodobé trvání osady není důkazem o neuskutečnitelnosti projektu – tak mohou uvažovat jen lidé bez představivosti.“) a dopis končí stoickým gestem morálního vítěze: „Vím jen jedno: na svou vlastní [smrt] čekám klidně, odevzdaně a bez lítosti.“

Historie vyprávěná blbcem?

Protože tedy starý anarchista nevěří v literární postupy, připojuje ke svému dopisu deník, jejž napsal jeden z přímých účastníků založení anarchistické obce Fraternitas, a doufá, že jeho neumělé svědectví postihne skutečnost věrněji. Pisatelem deníku je italský mladík jménem Bruno, jenž se sice naučil psát a umí i francouzsky, ale jinak je to prosťáček boží, člověk bez jakéhokoli názoru, který pouze zaznamenává výroky svých druhů, vypočítává, z čeho se skládá výstroj a jak se jmenují účastníci výpravy, a těší se na slibovanou volnou lásku. Právě v této části Příhodné chvíle, 1855 Ouředník znovu využívá polyfonní princip European. Na rozdíl od nich se tu ale každý hlas individualizuje jednotlivými jmény Brunových společníků a vytváří se tak charakter postav. Zeffirino je vypočítavý revolucionář bažící po moci, Crisson ztěles¬ňuje pozitivistického učence, Umberto je živočišný macho, jemuž jde jen o sex, Decio představuje jadrného, zdravým selským rozumem obdařeného anarchistu, který ze všech nejvíc naplňuje ideje „staršího bratra“, atd. Jejich výroky zaznamenané prostoduchým Brunem jdou za sebou bez jakékoli názorové zaujatosti. Dosahuje se tak stejného komického efektu jako ve Stručných déjinách dvacátého věku, Macbethovými slovy je to „historie vyprávěná blbcem“. Smích ale nevyvolávají pouze takovéto slovní juxtapozice, nýbrž i samotný průběh plavby do Brazílie, budování osady a její následný rozklad a zánik, jejichž společným jmenovatelem je neschopnost osadníků se mezi sebou domluvit. Tento fakt nezpůsobuje jen zmatení jazyků – do Fraternidade plují vedle Italů také Francouzi, Němci, Slováci, v samotné osadě žijí i příslušníci jiných národů –, nýbrž hlavně ho zapříčiňují myšlenkové předsudky a stereotypy třídní, politické, rasové, genderové a obecně názorové povahy. Celá ta soustava vědění, kterým rodina, škola a společnost udělá z člověka zoon politikon a kterou si autor úvodního dopisu, onen „starší bratr“, tolik přál zničit.

Ouředníkovi oba fiktivní vypravěči představují jakéhosi Dona Quijota a Sancha Panzu moderního věku. První je vyhraněná individualita, které nezměkl mozek z rytířských románů, nýbrž z encyklopedistů, Rousseaua, romantických básníků a sociálních reformátorů a jež blouzní po ideální obci, dokonalém dorozumívání beze slov a člověku osvobozeném od společnosti. Druhý představuje prototyp davového člověka, který na rozdíl od selským rozumem vybaveného a v tradici zakotveného panoše Dona Quijota je sice gramotný, avšak názorově zcela vyprázdněný, a tudíž snadno zmanipulovatelný jakoukoli ideologií, kterou uslyší. Jako by Ouředník v těchto dvou individuích vytvořil dvě krajnosti, mezi nimiž se poslední dvě staletí potácí západní civilizace. Na jedné straně stojí takzvaně „nezakotvený intelektuál“, který je přesvědčen, že dokáže nalézt bod (v případě autora dopisu je to „nevinnost“, „příroda“, „vědomí“), z něhož lze nezaujatě nahlédnout pravou podstatu věcí a v souladu s tím i jednat. V tragické rozpolcenosti si sice uvědomuje, že každé sdělitelné poznání je zprostředkováno jazykem, a tudíž „nakažené“ jeho nedokonalostí – odtud i sen o dokonalém jazyce –, nemaje ale jinou možnost, uchyluje se k němu a doufá, že v budoucnu se to nějak vyřeší. Nevyřeší. Vytváří jen novou ideologii, která je o to svůdnější, že používá celý rejstřík důmyslných literárních prostředků. Na straně druhé se pak nachází osobnost typu Bruna, který nejen snadno uvěří vznešeným myšlenkám staršího bratra, nýbrž čemukoli, co se mu s potřebnou autoritou sdělí. Oba dva jsou oběťmi jazyka a Ouředníkova poslední kniha je otázkou, zda se lze z jeho všudypřítomné moci osvobodit, a zároveň pokusem nalézt na ni odpověď. A má-li jí být smích, pak se mu to daří výborně.