Šel tudy hnědej jásot
Předmluva in Radovan Krátký, Hantýrka pro samouky, Paseka, 2004; samostatně in Svobodný prostor jazyka, Torst, 2012.
© Patrik Ouředník
Psát předmluvu ke Krátkého Hantýrce? Vždyť celá Hantýrka je jeden velký úvod do oněch sytě zelených hájů „na pomezí argotu a slangu“, průvodce společenského chování pro duchy náročné a nápadité, nepostradatelný pendant ke Společenskému katechismu Gutha-Jarkovského, květobraní nezbytných rad a pokynů, kterak se chovat na místech veřejných, jak vést sobě ve společnosti a jak vhodně navázat hovor za všech okolností.
Žijeme v truchlivé době: kdo dnes dbá na mravy? Kdo má v sobě ještě dost vychování k tomu, aby neskrblil květnatnými pozdravy – Ti kynu, balvane! Seko brko, pardále! –, sdostatek vkusu, aby častoval své společníky vždy promyšleně a cíleně – Utři si pleš, svítí ti! – a neurážel je všeobecným a nicneříkajícím balastem postmoderního obiurgátorství? Kam se vytratila metafora, takto jedna ze základních figur logiky i rétoriky – Co na mě čumíš jak těhotnej vrabec? Kam se poděl úrodný anakolut – Sežral hada, že na něj zírali? Kam zmizela řízná apokopa – Seš velblb nebo hrozdeb? Do kterých národních studnic zapomnění zapadla umná enalaze – Šel tudy hnědej jásot zadní líce?
Žijeme v truchlivé době.
Kam s argotem? Bloudí osamoceně po ulicích, nostalgicky nahlíží do lokálů a putyk, v nichž posedávají volové, čuráci a píčové, kteří již definitivně podlehli – marnost druhou stíhá! – úspornosti nové doby. Kdekdo vás ochotně pošle do hajzlu, avšak kdo se ještě zmůže na Vodprejskni, emajle, padá z tebe strouhanka ? Rudimentární a unavené „Ty seš vůl!“ vytlačilo nepochybně příliš intelektuální Seš blbej jak tupý dělo v okresu Chlumec nad Cidlinou! Ach! Přátelé!
A na jaké žalné úbytě zašly nadávky? „Vole!“ „Debile!“ „Kreténe!“ Co s tím? Koni malinovej! Krávo jordánská! Potrate hedvábnej! Ty bezzubej zázraku! Nahlédněte do stran 50-51 a pochopíte, kam spěje svět.
Žijeme v truchlivé době.
Ještě se šoustá, prosím, z posledních sil. Ale kdo ještě ševelí, ťuká, kuká, šíbuje, hraje biliár, maže lano, natírá bůček, šlehá smetanu, rafičí na potraty? Koho ještě napadne vyvenčit slimejše, ulovit papouška a vzít mladýho pána do ZOO?
Co zbývá z nerudovského Podskalí – Ty štěnice na šlachtatě z volské krve narozená! –, z kuklovské noční Prahy, z langrovské periferky, z bassovské pepičtiny, z káňovské somráčtiny, z nováčkovské plotny?
Elitářské sběratelství Radovana Krátkého, jemuž vděčíme za Hantýrku pro samouky spatřivší světlo světa v roce 1965 v podobě „neprodejného tisku pro odborné účely“ (!), mohlo už ve své době působit jako exhumace dávných nebožtíků – leč exhumace radostná. „Cožpak ten člověk nemá trochu citu, vykopává hroby a zpívá si přitom?“ táže se Hamlet. Hrobník: vyhodí lebku. „Ta lebka mívala jazyk a taky kdysi zpívala. Jak surově jí ten chlap tříská!“ Hrobník: vyhodí jinou lebku.
Z tohoto pohledu by se Krátkého konání mohlo jevit jako opožděné organizování pohřebního průvodu kráčejícího za Yorickovou lebkou a oplakávajícího humor králova šaška. Neboť šaškovství je v současném jazyce českém méně než šafránu. Není čas, nejsou lidi. A s mrtvolami šašků odvážejí funebrácké vozy anachronismy z dob, kdy se čas počítal na housata, kdy k živobytí postačilo šídlo a čochr, z dob jen o málo novějších, kdy ašant Bull Mácha válel v City potápovské tance s kremrolí Evitou, z dob nenávratně minulých, kdy na polovysypaných startkách nestálo ještě kazimrdské Kouření vážně požkozuje zdraví.
Leč Radovan Krátký, rodák ze Staré Hlíny a duch renesanční, dokázal něco velmi vzácného: pojmout svůj funébrmarš jako dvorský karneval a nastolit tak onen výsostný okamžik, v němž všechny časy splývají v jeden, kdy nebožtíci křepčí s pozůstalými, kdy kategorie jako uplynulé a příští nedávají žádný smysl.
Vzpomeňme ponaučení renesance: právě ve slovech dávných nebožtíků skrývá se životní síla budoucnosti! Z mrtvol navařmež životabudič! Z hnátů Yorickových vysajmež substanciální morek!
Krátkého metoda je klasická; kdo z nás nedržel alespoň jednou v ruce učebnici pro samouky? Metoda si nevyžaduje zbla vašeho úsilí, naopak, dodá vám každodenně příjemné chvíle svěžího odpočinku a zábavy. Jedinou podmínkou je pravidelnost: čtvrthodina postačí, ale každý den! Neučte se nic zpaměti. Praktikujte!