Jazyk český, Jungmann, newspeak a plyšák

Rozhovor s Ladislavem Vereckým. Magazín Mladé fronty dnes, 29. 12. 1994.

Od roku 1984 žije v Paříži. O to víc se věnuje českému jazyku. Kromě celé řady překladů z francouzštiny do češtiny a naopak mu vyšlo dosud sedm knížek včetně opravdových lahůdek pro milovníky naší řeči: Šmírbuch jazyka českého je naším jediným moderním slangovým slovníkem, kniha Aniž jest co nového pod sluncem pak objevuje fráze a obraty bibiclého původu v různých formách živé češtiny. Patrik Ouředník také dokáže předvést živé i mrtvé formy jazyka v akci. Nevyužít této jeho ojedinělé schopnosti by byl hřích. Tématem následujícího rozhovoru je čeština. Ovšem téma zde není oddělitelné od formy: každá otázka vyžaduje odpověď jiným jazykem. L.V.

Kdesi jste řekl, že čeština přestává být jazyk „sdělný“ a stává se jazykem „tušeným“. Co jste měl přesně na mysli?

„Sdělný“ znamená „který může být sdělen“, „tušený“ to, co jsme vytušili, nebo se domníváme, že jsme vytušili. Čeština je jazyk navýsost bordelický a fakt, že jím mluvíme čím dál instinktivněji, vede k tomu, že říkáme slova, aniž bychom byli s to je přesně definovat. Což pak vede k druhé fázi: náš společník informaci neanalyzuje, nýbrž uhaduje; třetí a poslední fáze je pak logicky obšírné vysvětlování, „jak jsme to vlastně mysleli“. Tenhle jev znají samozřejmě všechny jazyky, ale v češtině dosahuje naprosto obludných rozměrů, stejně dobře v mluveném jako v psaném projevu. Čeština je jazyk veskrze lexikální – podle některých statistik představuje jazyk s nejširší slovní zásobou v Evropě – a čím větší hojnost slov, tím větší emocionální náboj. Příznačné pro češtinu je pábení, což znamená, že informaci přenášíte na emocionální, nikoli racionální úrovni – a posluchač si dle chuti něco přidá, něco odebere. Budu-li vám líčit zábavnou historku s dostatečným množstvím konkrétních údajů, budete chápat, co vám říkám, vycítíte a priori způsob, jakým se svými slovy nakládám. Ale pokud spolu budeme chtít hovořit na obecnější, abstraktnější úrovni, budeme si muset napřed sdělit, co kterým výrazem každý z nás rozumí, a v pětasedmdesáti procentech případů zjistíme, že dotyčné slovo nechápeme tak docela stejně. A k tomu, co si člověk sám pro sebe formuluje v pěti vteřinách, budeme potřebovat deset minut výkladů a vysvětlování. Načež velmi příznačně skončíme tím, že pro označení abstraktnějších pojmů sáhneme k cizím slovům – přestože většina z nich má české protějšky.

Respektive ekvivalenty...

Potažmo náhradu. Tak jest.

Proč jste se začal zajímat o argot?

To bylo vzájemné. Padli jsme si do oka.

Kdo vlastně mluvil argotem?

Kotoko kosmebyko kosiko kopřednako kolimuseko kovatdefinoko, kocoko kojeko kotoko kogotarko.

Ach tak. Tedy jinak: odkud jste bral inspiraci?

Život je plnej klábosu a lidi maj šprechtu jak vopice chcanek. Stačí vetcho začouhat; jeden třeba hamotí že má u prdele sonyboje, druhej že bude muset dát palici než mu stará chuchne na škundr a dá křidýlka, třetí že se na to vysere a veme pádlo, štvrtej že mu zahlo v marklandech a co prej má dělat, pátej že to vyšije a tu koroptev překlopí, šestej že se jí vychčije na čáru, sedmej že ho chtěj křapíci přibít na zeď a že dá pali. A tak dál.

Jak mluvili ti ostatní?

Mnozí soudili, že na prázdná slova není vhodná doba, neboť náležejí minulosti, a že jde především o to, zajistit upevnění životních jistot poctivou a efektivní prací: vždyť budoucnost naší země ležela jen a jen v našich rukou. Jistá část mládeže, na niž jsme možná nedokázali včas vhodně působit, se však nechala svést k výstřelkům, ano i jazykovým, ke kterým je nabádaly deklasované živly a jiné choré výhonky naší společnosti.

Mluví a píše se dnes jinak?

Ano. Provedli jsem tlustou čáru a smysluplně otevřeli otázku jazyka. Je to nicméně ambiciózní projekt. Máme hodně fanů a sympatizantů, ale i lídrů. Chtěli bysme se zviditelnit legitimním zorganizováním komfortního summitu v kratším časovém horizontu. To je nutné, pokud si chceme zvednout jméno a uskutečnit žádoucí image.

Máme dnes nová Pravidla. Co je pravdy na tom, že nám jejich autoři chtějí vzít kořeny?

To gest w skutku problema. Gazyk co nářadí mluwy gest bytečný orkán, z něhož příčiny národa složeny gsau: každičký náš skutek národní od bytečného složenj gazyka našeho půwod béře a má. Nowičká tato prawidla mi přiznáwám přimotala hlawu. Wšecky ty cursusy, junky, kyochky, beefsteaky a genrowé po nowé spůsobě gsau w prawdě poličkem celičkému národu tak řka potměluským. Ach auwej! Wlasy sobě trhati by se žádalo.

Nejste trochu schizofrenní?

To je dost možné. Podle dr. Martina Hyblera trpím akutním paranoidním bludem, nenacházeje forkludovaný signifiant, a vzhledem k dané nemožnosti identifikačních obsazení se pak logicky utíkám k obsedantnímu zmnožování lingvistických pseudostruktur.

Od sbírky argotismů jste rovnou nohou přešel ke sbírce biblismů. Co byste si přál, aby vám Bůh řekl, až před ním jednou stanete?

T jst v? T bd njk mlk.

Jak byste charakterizoval svou první sbírku poezie?

Jde o sbírku cudné, ale i exaltované lyriky, něžné i syrové, jinošsky zajíkavé i pateticky vznosné, beatnicky rozcuchané i teple lidské, moudré, pokorné i hrdé, nikdy neukojené.

Platí ještě přísloví „Kolik jazyků znáš, tolikrát jsi člověkem“?

W zhahdnehm przheepad’yeah. S tyeem sme doefahm yedknow provzhdy skontzovally. Sammettowah revvoloottze smettla historitzky przhekkonnanneh nahzory a ookahzalla tzellehmoo swietoo, czehho sme mi Czeshi skhoppnyi. Khtzemmelly nynnyee zweetyezit w tvrdehm concurrentchnyeem boyi, mooseeme beat neoohstoopnyee. Drzheeve czy pozzd’yeyi se boode moossett swiet naootchit czessky.