Šmírbuch jazyka českého

Dušan Šlosar

Host, 7, 1991

Šmírbuch je „pomocná účetní kniha, nikoliv čistopis“ (Slovník spisovného jazyka českého). Šmírbuch Patrika Ouředníka ovšem čistopisem je. Je to věcně uspořádaný a dokumentací opatřený slovník o čtrnácti tisících heslech. Pokusme se najdřív vystihnout, o jaká hesla tu běží. Autor na to v předmluvě zčásti rezignuje, uvádí je, že jde o výrazivo z jazykové oblasti „jdoucí od obecné expresívní mluvy po zájmové slangy, vulgarismy a výrazy erotického charakteru“ a že jejich společným rysem je to, že se vymykají spisovnému jazyku. Jistým náznakem je tu autorovo označení „nekonvenční čeština“ – lze z něho dedukovat opozici k češtině „konvenční“ a je to především opozice expresívnost – neutrálnost, tedy protiklad povýtce stylový. To ostatně zdůrazňuje tím, že ukázky souvislého vyjadřování, zařazované ilustračně do záhlaví jednotlivých oddílů podle písmen abecedy (Čtěte a překládejte) „překládá“ prostředky co nejknižnějšími. [...]

Materiál Šmírbuchu je vymezen časově: jde o výrazivo „použitelné“ po roce 1945. Toto omezení je pochopitelné a důležité: variabilnost této složky jazyka je ta největší představitelná: nová pojmenování vznikají neustále, podněcována potřebou vyjadřovacího kontrastu. Jejich novost je namnoze nejdůležitější jejich hodnotou, a proto nebývají v užívání nijak dlouho, otřelost by je zcela znehodnotila. A nadto je to výrazivo mluvené komunikace, do psaných textů se dostává zřídka. Nedostatek písemné fixace se na variabilitě podílí rovněž podstatnou měrou. Do psaného jazyka může takové výrazivo proniknout jedině skrze beletrii. A tu se dostáváme k pozapomenuté, ale důsažné epizodě poválečného uměleckého jazyka u nás. V době nástupu socialistického realismu jedním z tehdejších apriorních požadavků na jazyk beletrie bylo výrazné omezení nesppisovných prvků. Tento nesmysl byl po čase opuštěn, ale ve skutečnosti jen zčásti: výrazy z nářečí teritoriálních se mohly do beletrie vrátit (i když ve skutečnosti jen sporadicky, protože tyto dialekty byly už na ústupu). Ale výrazivo z dialektů sociálních mělo dveře i nadále uzavřené: spěli jsme přece sedmimílovými poskoky ke společnosti beztřídní. A tak se pokoušeli takovéto výrazy propašovat do beletrie překladatelé ze západních jazyků: Jaroslav Kořán, Radovan Krátký, Radoslav Nenadál, manželé Pellarovi, Josef Škvorecký, Olga Špilarová, Jan Zábrana a další. To jsou nejčastěji citovaní překladatelé; z původní tvorby jsou zdrojem především tituly samizdatové a exilové (Jiří Dienstbier, Pavel Landovský, Stanislav Moc...) a doma po Škvoreckém a Hrabalovi Josef Kutík, Václav Dušek a nemnozí jiní. Ale beletrie poskytla autorovi jen 10% dokladů. Většinu materiálu získla vlastním sběrem, excerpcí diplomových prací atd. Původ jazykového materiálu omezuje Ouředník jen na Prahu; z Brna a Ostravy prý registruje jen ty výrazy, které už pronikly i do Prahy. Zdá se ovšem, že se zeměpisnou diferenciací si nebude třeba dělat starosti. Při dnešní komunikaci a pohybu obyvatelstva stěží mohou teritoriální rozdíly vzniknout, a když už, tak jen nepodstatné. Snad jen Moravan, který poprvé čte slovo píča tištěné, je udiven, že se píše s dlouhým -í-. Jedno zjištění je přitom zcela nesporné: že zdrojem toho druhu výraziva jsou především velkoměsta.

Ze zpracovanýžch významových okruhů (dominuje tu tématika sex, hudba, jídlo a pití, ale také vojna, policie, vězení) i z povahy excerpované beletrie, je zřejmé další vymezení postihované mnluvy, a to sociální (i když o něm autor sám nemluví): jednoznačně jde o mluvu mladé generace. Tím docházíme oklikou k dominantní vlastnosti této mluvy, totiž záměrnému kontrastu k vyjadřování nejen oficiálnímu, ale i k lexiku uzuálnímu, to znamená vžitému v ústech starší generace.

Pod heslovými slovy nacházíme ve Šmírbuchu namnoze rozsáhlé synonymní řady zahrnující širokou škálu od pojmenování rozšířených až k metaforám, přirovnáním a k výrazům okazionálním. [...]

Všude jsou zřejmé útvary postupně na sebe navazující, z nichž ty následující představují obměnu či negaci výrazu předchozího, kterému by hrozila otřelost. Tak jedním z výrazů pro opíjení je nasávat; odtud pojmenování opilce násoska, na jeho pozadí vzniká inovace čerpadlo a to zas vede k pojmenování sigma, atd. Není divu, že čím širší jsou možnosti motivace a čím bohatší jsou konotace, tím jsou synonymní řady delší: pro pojem „žena“ shromáždil Šmírbuch na 280 pojmenování.

Patrik Ouředník, vynalézavý překladatel (o tom svědčí jeho překlad Stylistických cvičení Raymonda Queneaua), ač sám neaspiruje na teoretické závěry, shromáždil neocenitelný materiál, který nám dovoluje přesnější vymezení útvaru, jenž je předmětem jeho zájmu. [...] Ve Šmírbuchu jazyka českého máme zdokumentovánu slovní zásobu útvaru, který má povahu sociálního dialektu, tedy slangu. Je to mluva velkoměstské mládeže, který vzniká překračováním obvyklých tabu. Přitom však v ní nepřevažují rysy argotové, tj. prvotní zájem utajit obsah promluv před nepříslušníky dané sociální skupiny (i když je třeba uznat, že hranice mezi argoty a slangy je splývavá). Z toho plynou její pojmenovací postupy, její expresivita i variabilita; další generace postupně vytvoří nepochybně výrazivo jiné. Prostě: budou ti kosani hamotit zas jiný pakárny.