Štamprdle, nebo štamprdel? Češtiny, buďtež pochváleny!
Jan Jirák
Lidové noviny, 1. 5. 1992
„Dubito, ergo sum – Pochybuji, tedy jsem“, definoval kdysi Pavel Eisner podstatu české povahy a ilustroval svou definici větou příznačnou a ze života odposlechnutou: „Koupila jsem husu – tak nevim.“
Probírám se svými znalostmi jazyka českého a kloním se k Mistrově pojetí naší povahy české, sotvakdy hezké, tak hezké. Vždyť si musím říct: „Mám češtinu za svůj jazyk mateřský – tak nevim.“
Ledva jsme odrostli dupačkám a pískovišti, vrhli nás do škol, kde jsme – nic zlého netušíce – byli nuceni učit se jazyku, kterým nikdo kolem nás nemluvil a který jsme – z důvodů ponejvýše sebeobranných – zapomínali, sotva za námi zapadla vrata školní budovy. Ač mluvčí tak zvaně rodilí, byli jsme cvičeni v čemsi, co zcela odporovalo našim návykům (a návykům našich matek), a přesto nám to bylo prezentováno jako jazyk mateřský.
[...]
Ne, nebojte se, nechci horovat proti spisovné češtině. Je skvělá a užitečná a nese otisky práce mnoha velkých, známých i neznámých myslitelů, kteří jí žili, na ní kutali a v ní přežívají. Chci však utrousit drobnou přímluvu za všechny naše ostatní češtiny, za ty školou nepovinné a mnohdy opovrhované, leč námi všemi hýčkané a mnohdy s pocitem viny rozdávané poklady češtin soukromých, rodinných, skupinových i obecněji rozšířených hantýrek, argotů, slangů a žargonů. Vždyť jsou všechny jen tvářemi řeči naší jediné a „v dědictví nám dané“ a není důvodu považovat je paušálně za cosi méněcenného, téměř invalidního, trochu i nemravného – prostě za něco, co sice urozený, ale velmi nevychovaný pes přinesl z ulice a teď je třeba to odstranit z koberce, než přijde návštěva.
[...]
Bohužel se na tomto poli přihodilo v naší jazykovědné literatuře jen velmi málo. Osvěžujícím dojmem proto působí každý pokus o vyplnění této mezery v našich znalostech o vlastní (vlastně té nejvlastnější) mateřštině. Než přivítat bychom tedy měli Šmírbuch jazyka českého Patrika Ouředníka. Tam také najdete odpověď na otázku, kterou je naše úvaha titulována: štamprdle, nebo štamprdel? Takže – příjemné hledání ve Šmírbuchu.
Ovšem, znáte to: Máme Šmírbuch – tak nevim.