Postpravda – předsmrtná agonie západní společnosti?

Patrik Ouředník

DeníkN, 13. 11. 2019

Od postmodernismu přes posthumanismus a postdemokratismus k postpravdě – od jisté chvíle vyměnila západní civilizace svá někdejší optimistická vstříc za bezradná, leč o nic méně sebestředná post. Nabízí se otázka, zda naše utkvělá představa nacházet v každém desetiletí nový doklad zániku našich dosavadních jistot je nejlepší způsob, jak nasvítit situaci, v níž se západní civilizace nachází. Přinejmenším však dosvědčuje potřebu pojmenovat obtížně pojmenovatelné fenomény.

Ještě donedávna bylo možné věřit, že uzpůsobování reality je výlučnou výbavou totalitních režimů. Ve světě svobodných médií bývá realita neústupná; pod dohledem Velkého bratra je o mnoho přizpůsobivější. Demokracie versus totalitarismus: protiklad se jevil jasný a definitivní. Nástup postpravdy a jejích „alternativních fakt“ tuto hranici setřel.

Rozdíl mezi demokracií a postdemokracií, pravdou a postpravdou se paradoxně skrývá v podobnosti – v něterých aspektech ještě demokracie, ale zároveň už něco jiného; svým způsobem ještě lež, ale zároveň už něco pravdivého. Něco jako pravdivá lež – lež postpravdy vypovídá cosi o pravdě.

Pojem postpravda lze vnímat trojím způsobem: nepochybovat o jeho užitečnosti; odmítnout ho jako matoucí a zavádějící; chápat jej jako symptom. V prvním případě můžeme poukázat na neoddiskutovatelnou skutečnost nových forem manipulace, za něž vděčíme ochlokracii sociálních sítí; nuže, nové formy manipulace si žádají nového slovního vyjádření.

V případě druhém poukážeme na zavádějící rovnítko, které se běžně klade mezi postpravdu a lži totalitních režimů, jakkoli jde o dva různé jevy. Komunisté i nacisté argumentovali – falešně, demagogicky, lživě, ale diskursivně vzato lež totalitarismu odpovídá tradičním propagandistickým schématům: přesvědčit za pomoci falešných argumentů. Naopak pro postpravdu je příznačná absence argumentu; „alternativní fakt“ není třeba dokládat.

Třetí možná interpretace: postpravda jako symptom doby, jako vyjádření podvědomé potřeby čelit nátlaku politického korektna.

Politické korektno není, jak čas od času slýcháme, vyprázdněný obrat, který se hodí do krámu každému, kdo chce znehodnotit diskurs svého ideologického protivníka. Politické korektno je doktrína, jež se zrodila před necelým půlstoletím ve Spojených státech poznamenaných rasismem a puritanismem (první výskyt obratu „politicky korektní“ je nicméně doložen už na konci 18. století a o nějakých sto let později si ho přivlastní marxisté) a která si žádá potírat vše, co by se společensky znevýhodněným menšinám mohlo jevit jako urážlivé či posměšné. V první fázi šlo logicky o menšiny rasové, záhy sexuální; dnes můžeme – díky ubuovskému intersekcionalismu – prohlásit za „menšinu“ v podstatě kohokoli. (Jediným nemožným kandidátem na titul menševika je heterosexuální, neinvalidní a neobézní běloch píšící pravou rukou spíše než levou nohou.)

Korektní je původně pojem z gramatiky, a není tudíž překvapivé, že jde prvořadě o ustanovení správného jazyka, k němuž lze dospět toliko za cenu eufemismů, perifrází a sémantických eskamotáží.

„Chybně pojmenovávat věci znamená přispívat k neštěstím světa,“ říkával Albert Camus. Pro dnešní západní intelektuální oligarchii je politické korektno totéž, co byly slogany a všudypřítomné ptydepe pro totalitní režimy: způsob, jak nás postupně dovést pokud ne rovnou ke správnému myšlení, tedy alespoň k nemožnosti logicky domýšlet společenské fenomény. Oblíbený nápis na pražských zdech v osmašedesátém roce „Lenine, vzbuď se, Brežněv se zbláznil“ byl paradoxní ukázkou vítězství komunistické propagandy nad svobodným myšlením: nápis se obracel proti politickému představiteli s odkazem na zdroj, jehož byl dotyčný produktem. V tomto smyslu jistá podobnost mezi někdejším ptydepe a dnešním politickým korektnem existuje přinejmenším ve svých důsledcích: je takřka nemožné zpochybnit tu kterou ideologii současnosti, aniž bychom zčásti nepřejali myšlení našich korektních protivníků; neučiníme-li tak, naše argumenty v širším společenském povědomí znečitelní.

Avšak postpravda není orwellovská: nepředjímá zánik pravdy a nevyžaduje kontrolu veřejného diskursu. Řeknu-li Toto je kůň a dostane-li se mi alternativní námitky Toto není kůň, nýbrž letadlo – koni to neublíží a já svou koňskou pravdu mohu svobodně hlásat dál.

Povstanou noví Trumpové?

Ekonomický neoliberalismus prohloubil odvěký rozkol mezi anywhere a somewhere, mezi těmi, kdo nikdy nepotkali krávu, a těmi, kdo ji potkávají denně; mezi těmi, kdo obývají hotelové pokoje, a těmi, kdo vystrčili paty třikrát v životě. První mají na mysli sami sebe, když hovoří o demokracii, a o druhých mluví s odkazem na populismus. Druzí nechápou, co je na populismu špatného, a viní prvé z elitářství. Prvním globalizovaný svět vyhovuje, druzí se mu brání zuby nehty. První jsou čím dál bohatší, druzí čím dál chudší. První jsou čím dál hloupější, druzí čím dál mazanější.

Postpravda možná ze všeho nejspíš tlumočí obavy ze světa, z něhož se vytrácí národní politika, tradičně vnímaná jako nástroj k posílení občanské soudržnosti i hráz proti excesům ekonomismu. Vezmeme-li za příklad dvojí nedávnou inkarnaci „populistické“, tj. antikorektní postpravdy, brexit by v tom případě bylo možné interpretovat jako výraz národní frustrace, zatímco u twitánského Donalda Trumpa si můžeme položit do jisté míry patafyzickou otázku: vyhrál vzdor své hulvátskosti, anebo díky ní?

Je docela dobře možné, že trumpismus je jen zanedbatelná nehoda na cestě ke korektním zítřkům. Stačí překonat tenze zrozené ze sociálních a demografických problémů a připustit některé drobné omyly minulosti, říkají si optimisté; trocha autokritiky, a vše se vrátí do správných kolejí. Identita je koneckonců věc proměnlivá. Však my už to voličům vysvětlíme.

Vyjdeme-li naopak z myšlenky, že zrození trumpismu není dílem Trumpa, nýbrž těch, kteří mu připravili půdu, pak nelze vyloučit, že postpravdivý trumpismus oznamuje zlom v dějinách demokracie. V této optice není podstatné, zda Trump uspěje, čili nic; klonální populismus ho může kdykoli nahradit. Podobný scénář vychází z předpokladu, že věrozvěstové politického korektna nepřipustí sebemenší zpochybnění svých doktrín a budou nadále chybně pojmenovávat věci. A v tom případě stejné příčiny povedou ke stejným důsledkům. Neboť realita je tvrdohlavá. Neboť permanentní infantilizace společnosti upírající občanům politickou způsobilost vede k alergickým reakcím. Neboť konglomerát menšin nevytváří většinu. Neboť je-li společnost beze vší korektnosti zajisté neuspokojivá, svět korektnosti mezitím kráčí po hlavě. Neboť dēmokratía zapomínající na fakt, že má v péči populus, popírá samu sebe. Neboť antirasismus posedlý etnicismem popírá sám sebe. Neboť feminismus podporující symboly ženské nesvobody popírá sám sebe. Neboť intersekcionalismus je nejjistější způsob, jak definitivně pohřbít ideály univerzalismu. Neboť ukřivděnecká agresivita menšin nevybízí k empatii. Neboť ekologie odkazuje na příbytek, domov, a do příbytků a domovů patří také civilizace a mravy. Neboť andělské kúry zpívají zhusta falešně.

Lidé, kteří konstatují pozvolný zánik tradičních hodnot Západu – včetně práva na kulturní kontinuitu národa –, měli xkrát možnost se přesvědčit, že anywhere politické strany na jejich obavy a úzkosti zvysoka kašlou. Vnucovat korektní demokracii vzpouzející se společnosti vyvolá nové „alternativní“ postpravdivé reakce: povstanou noví Trumpové, Bolsonarové, Salviniové.

Samozřejmě

Samozřejmě i jiné scénáře jsou možné.

Některé jsou méně pochmurné.

Jiné ještě o poznání pochmurnější.