Stalo se třetího dne aneb Kdo zemřel, ten žil
Patrik Ouředník
DeníkN, 8. 4. 2020
Uzdravování malomocných, slepých, němých, posedlých, zázračné rybolovy, samomnožící se chleby, chození po vodě, kříšení mrtvých, ba i Mariino neposkvrněné početí – všechny zázraky posané v evangeliích blednou před zázrakem posledním – „třetího dne Ježíš z mrtvých vstal a po lesích, polích chodil dál,“ jak praví stará píseň. Zmrtvýchvstání je výchozí a nejpodstatnější dogma křesťanské víry. „Jestliže Kristus nevstal z mrtvých, pak je naše poselství prázdné,“ stvrzuje Pavel (1 Kor 15,14). Za věřícího se může považovat pouze ten, kdo věří v Ježíšovo zmrtvýchvstání.
Pakliže někdo vstane z mrtvých, znamená to, že umřel; a pakliže někdo umřel, znamená to, že žil: stanovit datum Ježíšovy smrti by implicitně stvrdilo jeho pozemskou, ergo historickou existenci. Hledání data Ježíšovy smrti patří tudíž k nejoblíbenějším exegetickým kratochvílím.
Do soudní peripetie Ježíše Nazaretského vstupují vedle Heroda dvě historické postavy, římský prokurátor Pilát Pontský, správce Judska v letech 26 až 36, a velekněz jeruzalémského chrámu Kaifáš, ve funkci v letech 18 až 35. Soud a smrt na kříži se tedy odehrály mezi rokem 26 a rokem 35. Evangelia upřesňují, že k ukřižování došlo na počátku pesachu čili v březnu nebo dubnu. Podle Marka, Matouše a Lukáše šlo o první den sedmidenních svátků, podle Jana o předvečer; v tom případě nám ovšem vyjde odlišný rok... Většina exegetů se přiklání k verzi synoptiků. Teologicky vzato je nosnější, neboť ustanovuje přímou spojitost mezi obětováním jehněte v první den svátků a smrtí Ježíše, který se tímto stává o to očividněji Beránkem božím. Janovu verzi lze naopak podpořit argumentem rázu historického: poprava v den zahájení slavností by byla Židy vnímána jako záměrná provokace ze strany Římanů. Janovo líčení převezmou později i autoři Talmudu.
Vedle evangelií a historiografie přichází ke slovu též astronomie a klimatologie. Došlo zkraje třicátých let na Blízkém východě k zatmění Slunce? Jak časté byly v Palestině prvního století písečné bouře? Atp. Je řada způsobů, jak z Nového zákona, archivů a hvězd vymámit historické datum. Čtyři dnes požívají zvýšené pozornosti: 26. březen 30, 7. duben 30, 27. duben 31 a 3. duben 33.
„Ach, srdce nechápavá!“
Ježíš svým učedníkům opakovaně vysvětloval, co se stane a nemůže se odestát: bude zatčen, vysmíván, zbičován a ukřižován, ale třetího dne vstane z mrtvých. „Oni [však] ta slova nechápali, ale báli se ho zeptat.“ (Mk 9,32). „Smysl toho výroku jim zůstal skryt, takže nerozuměli, o čem mluví.“ (Lk 18,34). Ježíšovi společníci nejen nerozuměli – nevěřili. V židovské tradici se proces zmrtvýchvstání – ať skupiny vyvolených, nebo veškerého člověčenstva – konal na konci věků; představa, že by se mohl odehrát bezprostředně po smrti, odporovala dogmatu, a to i vzdor několika zázračným vzkříšením.
Zázrak zmrtvýchvstání se výjimečně odehrál beze svědků, což jej možná činí ještě zázračnějším, ale generacím exegetů to nemálo zkomplikovalo život. O to spíš, že evangelia jsou v popisu události mimořádně konfúzní. Ježíš se po svém zmrtvýchvstání zjeví občas v Jeruzalémě, ale také v Judeji či v Galileji, někdy jednotlivcům, jindy skupině – ale pomineme-li dva poutníky na cestě do Emauz, o kterých se zmiňuje Lukáš, vždy jen svým nejvěrnějším. Nezjeví se ani veleknězům, jakkoli by to býval nejjednodušší způsob, jak je přesvědčit o svém božství, ale ani svým příznivcům, Lazarovi a jeho sestrám, ani těm, kdo mu pomáhali, Šimonovi z Kyrény nebo Josefovi z Arimatie, ani Nikodémovi, který jej hájil před veleknězy a farizeji. Je tělesný (lze se ho dotknout, stoluje a jí s ostatními atd.), a současně prochází zdmi jako duch.
Problém pro autory evangelií představoval rovněž požadavek „třetího dne“. Mělo-li být proroctví naplněno, bylo nutné nechat zemřít Ježíše před šabatem a první návštěvníky jeho hrobu zadržet až do přespříštího rána. I tak uběhla mezi smrtí na kříži a zmrtvýchvstáním pouhá čtyřicítka hodin: Ježíš zemřel v pátek odpoledne a v neděli ráno už bloudil po kraji. Obrat „třetího dne“ by tedy bylo nutno chápat ve smyslu „po dvou nocích“. V bibli se však vedle „třetího dne“ zaměnitelně objevuje i výraz „po třech dnech“ – a v tom případě je proroctví neplatné.
O objevení prázdného hrobu očitými svědky referuje teprve Markovo evangelium ze 60. let; o desítku let starší Pavlova epištola Korintským se o události nezmiňuje. Smyslem epištoly bylo ovšem obrátit Korinťany na pravou víru a představa, že by Pavel nepodepřel svou výzvu tak zjevným důkazem, jako je opuštěný hrob, je jednoduše nemyslitelná. „Prázdný hrob“ je Markův příspěvek do dějin lidstva.
Kdo tu pláče
Podle Pavla Ježíše pohřbili jeho nepřátelé, tíž, kteří ho vydali na smrt (Sk 13,27-29). Vsadíme-li na Pavlovo svědectví, Ježíšovo tělo skončilo tudíž v hromadném hrobě pro odsouzence.
V evangeliích se však dočteme jiný příběh: Josef z Arimatie, zámožný měšťan, člen židovské rady a potají též Ježíšův přívrženec, si tělo vyžádá a uloží je v hrobě, který nechal vytesat do skály pro svou vlastní budoucí potřebu. Vchod do hrobu je následně zavalen „značně velkým kamenem“ (Mk 16,4). Vše je připraveno k poslednímu dějství.
Kdo objevil prázdný hrob? Jediná postava, kterou jmenovitě uvádějí všechna čtyři evangelia, je Marie z Magdaly, v krajinách českých známější jako Máří Magdaléna.
Podle Matouše se Máří k hrobu dostaví ještě s další ženou. Když dojdou na místo, sestoupí z nebe anděl, odvalí kámen a vysvětlí ženám, co se stalo – „Není tu, vstal!“ (Mt 28,6) –; ty spěchají oznámit radostnou zvěst apoštolům. Po cestě se jim zjeví sám Ježíš, určí místo schůzky s ostatními, ti se mu přijdou poklonit, „i když někteří pochybovali“ (Mt 28,17), že jde vskutku o Ježíše.
Podle Marka přijde k hrobu Máří Magdaléna, Jakubova matka Marie a jistá Salome. Vejdou do hrobu, kde už na ně čeká anděl, který je pošle oznámit novinu apoštolům. Ženy však „utekly od hrobu strachy bez sebe. A nikomu nic neřekly, protože se bály“ (Mk 16,8). Na útěk tří žen navazuje nelogicky epizoda, v níž se Ježíš zničehonic zjeví Máří Magdaléně; ta se běží o svůj zážitek podělit s apoštoly, ti jí neuvěří. Načež se Ježíš zjeví dvěma z nich, ale ani vlastním druhům ostatní neuvěří; tehdy se Ježíš zjeví všem jedenácti (Jidáš mezitím spáchal sebevraždu) a vynadá jim za nedostatek víry.
Podle Lukáše dorazila k hrobu kromě Máří Magdalény i početnější skupina žen. Dva andělé je zpraví o zázraku, ženy vyrozumí apoštoly, ti jim neuvěří. Petr nicméně zamíří k hrobu a najde ho prázdný. Načež se Ježíš nechá poznat v hospodě v Emauzích dvěma podřadnějším příznivcům. Ti jdou věc oznámit „jedenácti“, ale apoštolové jsou už zpraveni Šimonem, kterému se mezitím Ježíš rovněž zjevil. Zatímco hlouček rokuje, Ježíš „stane uprostřed nich“ (Lk 24,36), vynadá jim atd.
Nejvíc prostoru věnuje události Jan. Máří Magdaléna (zde bez doprovodu jiných žen) přijde k hrobu, uvidí odvalený kámen, vyvodí z toho, že tělo někdo odnesl, a jde o tom zpravit Petra: „Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam ho dali!“ (Jn 20,2). Petr a jeden další učedník se rozběhnou k hrobu, konstatují, že tělo zmizelo, ale pohřební roucho že zůstalo na místě, a uvěří v zázračné zmrtvýchvstání. Vrátí se k ostatním apoštolům, zatímco Máří Magdaléna pláče u hrobu. Tu se jí zjeví dva andělé a ptají se jí: „Proč pláčeš?“ (Jn 20,13). Máří opakuje, co předtím řekla Petrovi, ale tentokrát v singuláru a s přivlastňovacím zájmenem: „Vzali mého Pána z hrobu a nevím, kam ho dali!“ (Jn 20,13). V tu chvíli se jí zjeví Ježíš a opakuje otázku andělů: „Proč pláčeš?“ (Jn 20,15). Máří Magdaléna zprvu Ježíše nepozná, ale po chvíli pochopí. Ježíš ji požádá, aby o jeho zmrtvýchvstání informovala apoštoly – opomíjeje kuriózně fakt, že se o něm dotyční už dozvěděli od Petra a jeho společníka. (Téhož večera se Ježíš zjeví skupině apoštolů shromážděných v Jeruzalémě, o týden později nevěřícímu Tomáši a nakonec ještě celé skupině u Tiberiadského jezera.)
Janův záznam působí obzvlášť krkolomně: Máří Magdaléna přijde, odejde, ale vrátí se, Ježíš se jí nezjeví napoprvé, ale napodruhé ano, stejnou otázku jí kladou andělé i Ježíš, zmrtvýchvstání je tu stvrzeno dvakrát, jednou apoštoly a podruhé vlastním zjevením. Bezmála komicky působí pasáž, v níž Petr a jeho bezejmenný souvěrec závodí, kdo bude u hrobu dřív; první doběhne anonym, ale do hrobu jen letmo nahlédne; rozhodující role, stvrzení zázraku, náleží Petrovi – budoucímu papeži. Text působí váhavě, jako by jeho autor i pozdější redaktoři hledali přijatelnou podobu příběhu. Patrné jsou i švy v chronologii.
Odkrkolomníme-li Janovo líčení, věc by se mohla odehrát následovně: Máří Magdaléna najde prázdný hrob. Pláče. Andělé se ptají, Proč pláčeš? Máří odpovídá, Nevím, kam odnesli mého Pána. Tu se jí zjeví Ježíš, uchlácholí ji a pošle ji za apoštoly. Ti reagují pochybovačně, ale přesto se vydají k hrobu a o zázraku se přesvědčí na vlastní oči.
Jednodušší, přesvědčivější.
Leč v tomto scénáři by v příběhu Ježíšova zmrtvýchvstání náležela vůdčí a de facto výlučná role ženě a nadto velmi pravděpodobně někdejší hříšnici; apoštolové tu hrají stafáž. Trojí privilegium – jako první objeví prázdný hrob, jako první spatří Ježíše, jako první ohlásí evangelium ostatním –, by z Máří Magdalény učinilo, na úkor Petra, matku církve.
Zadostiučinění se Máří Magdaléně dostane až v apokryfech. V Mariině i Filipově evangeliu je nadána gnózí, zatímco apoštolové tu působí mimořádně zabedněně. U Filipa je Ježíšovou „společnicí“, která na rozdíl od zaslepených apoštolů pochopila Ježíšovo mystérium. „Pán ji miloval víc než všechny učedníky. [...] Ostatní učedníci [...] mu řekli: ‚Proč ji miluješ víc než nás všechny?‘ Spasitel řekl: ‚Proč vás nemiluji tolik jako ji? Když je slepý s vidoucím ve tmě, není mezi nimi rozdíl. Když se však objeví světlo, pak vidoucí to světlo uvidí, ale slepý zůstane ve tmě.‘“ (Filip, NgH 55-56). Gnostická ezoterika připouštěla, že žena může být osvícenější než muži; exoterní kanonická evangelia a Pavlovy epištoly si podobný luxus dopřát nemohly.
Bůh a filozofie
Řecká spekulativní filozofie dodala autorům Nového zákona řadu podnětů počínaje konceptem loga, který si křesťané přivlastnili prostřednictvím Jana – „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi“ (Jn 1,14). První křesťanští apologetové nacházeli v řecké myslitelské tradici jakýsi předstupeň křesťanství; Sókratés nebo Hérakleitos platili bezmála za kryptokřesťany.
Když apoštol Pavel dorazí do Athén a položí si otázku, jak obrátit na víru řecké adepty filozofie (v daném případě především epikurejce a stoiky), vsadí nejprve na strategii spočívající v přizpůsobení svého diskursu řeckým teologickým schématům. Zkraje trochu demagogicky využije řeckého zvyku zasvěcovat oltáře „neznámým bohům“ (za účelem nepopudit nějaké dosud neznámé božstvo), aby jim představil svého kandidáta – Ježíše Krista. Naváže několikerým ujištěním, která jsou blízká i řeckému uvažování: Bůh neobývá chrámy postavené lidskou rukou, tomu, kdo hledá, se vyjeví atp. Načež dospěje k nezvratnému důkazu o pravosti nové víry – k „prázdnému hrobu“: Bůh vyslal na svět Syna, „o čemž podal každému důkaz, když ho vzkřísil z mrtvých“ (Sk 17,31). Spekulativní diskurs, s nímž mohli Řekové do jisté míry souznít, tak vystřídala historická narace. V tu chvíli posluchači usoudí, že Pavel je padlý na hlavu, zahrnou ho posměšky a jdou si po svých. Pavel pochopí, že přes filozofii cesta nevede a že jediný způsob, jak přesvědčit pohany, je nadřadit víru (resp. ducha) rozumu. Sebeinteligentnější člověk tudíž není s to pojmout „věci Božího Ducha, neboť jsou pro něj bláznovstvím, a nemůže je pochopit, neboť se jim dá rozumět jen duchovně“ (1 Kor 2,14). Pochopit mystérium je tak možné pouze za předpokladu, že odmrštíme „lidskou moudrost“ (1 Kor 2,13). Ratio je nám k ničemu; spasit nás může toliko fides – z indoevropského bheidh, „důvěřovat“.
Vláda filozofie skončila; nastal čas teologie. Hrob byl prázdný.