Galantnost, nová oběť politické korektnosti

Publié le pondělí  21. února 2022
Mis à jour le pátek  4. března 2022

Galantnost, nová oběť politické korektnosti
Patrik Ouředník
Deník N, 25. 3. 2019


V Deníku N vyšel před časem článek Jana Moláčka s názvem Pouštíme ženy do dveří první, abychom je do rovnoprávného postavení nemuseli pustit nikdy. Galantnost je jen sladký potah na hořké pilulce.

Moláčkovo tvrzení je přinejmenším matoucí: do rovnoprávného postavení ženy pouštět nemusíme, neboť rovnosti v právech požívají – přinejmenším v západním světě – už nějaký ten pátek. Předpokládám, že ze strany autora nešlo o záměrnou manipulaci, nýbrž toliko o nešťastný zkrat, a ve skutečnosti že je nám tlumočit inkriminovanou větu ve smyslu „…abychom jim v jiných situacích odepřeli výhody mužů“. K autorovi jsem nicméně pocítil jistou nedůvěru: užívání slov bez ohledu na jejich význam ve mně probouzí zvýšenou a trochu podrážděnou obezřetnost.

Následuje odstavec, v němž Moláček laskavě připustí, že zastánci galantnosti – všichni ti stoupenci Gutha-Jarkovského a jim podobné vykopávky, všichni ti tupohlavci a nechápavci, všichni ti velevrubové, kteříž jako kameny v měchýři bloudí – „to myslí většinou vážně a v dobrém“. Čtenář velevrub si oddychne; chybuje, mýlí se, ale myslí to v dobrém.

Vlastní argument článku spočívá v odmítnutí „hluboko zakořeněného mýtu“, tj. premisy, že ženy jsou „slabší“ – neboť domnívat se, že ženy jsou slabší, ústí dle Moláčka nevyhnutelně k vražednému závěru: „Rozuměj méně schopné se o sebe postarat samy, rozuměj závislé na mužích, rozuměj jim podřízené.“

Objektivní danost – ano, ženy jsou zpravidla slabší, v opačném případě by nebylo tak jednoduché je mlátit a znásilňovat – vede Moláčka k dogmatickému závěru: jsou-li ženy slabší, budu se vůči nim, já muž, cítit nadřazeně. Jiná možnost není; conclamatum est. Svou nadřazenost pak budu skrývat v pokryteckých rituálech: „Okázalé rituální projevy selektivní ‚úcty‘ vyhrazené ženám jsou historickým pozlátkem na řetězu, kterým je tradiční společnost udržovala v podřízenosti.“

Jistě, žena byla po staletí vnímána jako bytost méněcenná (jsou civilizace, ve kterých to platí dodnes), její občanská podřízenost vepsána do legislativních textů, její role ve společnosti prvořadě, ne-li výhradně reprodukční. Avšak galantnost není Moláčkovo přihlouplé „historické pozlátko na řetězu“. Právě naopak – historicky vzato jde o první zpochybnění vůdčí role mužů.

Sexuální svoboda žen

Co je galantnost? Nahlédneme-li do etymologických slovníků, dozvíme se, že u zrodu stojí francké slovo wala, „dobré“ (které dalo mimo jiné i anglické well). Ve staré francouzštině přešlo w postupně v g a vyústilo v galant, galamment, galanterie. Pomineme-li galantérii (po obrozenecku ozdobnictví), obchod s módním zbožím určeným ku zdobení pánů i dam, dala francouzská galanterie češtině též galantnost. Možnými synonymy jsou kurtoazie a její český kalk dvornost; u dvora Ludvíka XIV. se mohl prosadit pouze muž galantní. Spornější – jakkoli obojí souvisí – je paralela mezi galantností a rytířskostí, která zajisté požadovala po rytíři chránit ženu a její ctnost, ale nebránila mu při nejbližší příležitosti chráněnkyni obskočit, zadělat na potomky a vzápětí jí nasadit pás cudnosti a odcválat za novým dobrodružstvím. Zrod rytířskosti lze situovat do dvanáctého století, kdy Román o Tristanovi a Isoldě předznamená zánik tradičních hrdinských eposů; na galantnost si ještě počkáme.

Galantním se muž stává teprve v okamžiku, kdy přijme za své zpřevrácení společenských rolí, kdy je poprvé v dějinách – nacházíme se v sedmnáctém století – ochoten udělit v milostných rituálech vůdčí roli ženě. Žena se stává dramaturgem v erotických scénářích, žena rozhoduje o tom, zda muž dosáhne svého, nebo odejde s nepořízenou. Galantnost je prvním krokem k sexuální svobodě; zároveň umožnila v Evropě sedmnáctého a osmnáctého století společenský vzestup desetitisícům anonymních žen. Napříště jim bude dáno vystupovat na veřejnosti. Samy za sebe.

S přidržováním dveří to má pramálo společného.

Alterita versus zaměnitelnost

Tolik k „historickému pozlátku“. Nejde a nikdy nešlo o skrytý projev nadřazenosti, natož o „nástroj sloužící k zachování podřízeného postavení žen“. Galantnost – a v tomto ohledu představuje zásadní etapu procesu, který vyústí v to, co dnes nazýváme feminismem – nastoluje mezi mužem a ženou vztah partnerství. Oba mají předem přidělenou roli, jistěže; avšak role jsou rovnocenné a poslední replika náleží ženě. Galantnost je oslava odlišnosti, laudatio na různost ve vzájemnosti, na dvojí svébytnost, na alteritu, která je chápána jako nezpochybnitelný přínos pro mezilidské vztahy. Můžeme se domnívat, že toto vše je překonáno – ale to nás neopravňuje psát nesmysly.

Koncept galantnosti – tj. myšlenka, že vytříbený formální rámec dodává intenzitu erotickému napětí a potažmo i společenskému životu – odolal, byť s několika šrámy, náporu romantismu, horujícímu pro bezprostřednost a „nelíčenost“ za všech okolností. Přežil, byť s několika novými šrámy, i chaotický spontaneismus dvacátého století. Feministky 60. a 70. let, jakkoli rozštěpené do dvou antagonistických táborů, vybojovaly následujícím generacím rovnoprávnost, aniž se ve své drtivé většině zřekly principu alterity. Neofeministky století jednadvacátého – přinejmenším část z nich – požadují naopak zaměnitelnost: muž rovná se žena, žena rovná se muž, v obou případech jde o čirý konstrukt atd.

Námitka na mou obhajobu galantnosti bude tudíž znít následovně: No dobrá, ve své době snad, ale co je nám do ztrouchnivělého světa dinosauří minulosti?

Odpověď je banální: Teprve znalost historických procesů nám umožňuje nahradit bezmyšlenkovité přejímání ideologií současnosti vlastním názorem. Neboť ne vše současné a nové je z definice přínosné – příkladů idiotských novinek máme v dějinách k dispozici stovky.

Závěrem se pak naskýtá otázka, zda zánik galantnosti, po němž volá Jan Moláček, je pro ženy oním toužebným vítězstvím: být Harvey Weinstein galantní muž, nebylo by proč si na něho stěžovat.